Pokud bych někdy psal článek o filmech, u kterých za boha nechápu, proč na nich v době premiéry nenechali především zámořští kritici nit suchou (klid, nebudu), rozhodně bych zmínil Království nebeské, Dobrý ročník, Krále Artuše, Pokrevní bratry a právě Tři dny ke svobodě. Thriller Paula Haggise se na Rotten Tomatoes „pyšní“ nízkým průměrným hodnocení 5,8/10 a v kinech bohužel propadnul. Já si však minulý týden biják připomenul a moje obnovené nadšení je natolik vysoké, že se na následujících řádcích pokusím ospravedlnit zařazení napínáku do kolonky V.I.M.

Na začátku se seznamujeme s rodinou Brennanových. Muž (výborný Russell Crowe) je vysokoškolský profesor literatury se zálibou v Donu Quijotovi. Žena (Elizabeth Banks) je zubařka s protivnou šéfovou. Syn (Ty Simpkins) je obyčejné děcko, jehož herecký představitel o pár let později probudil city i u železňáka Roberta Downey Jr. a krotitele raptorů Chrise Pratta. Vše změní jedno ráno, kdy do bytu vtrhne policie a obviní ženu z vraždy šéfové. Zoufalý manžel se rozhodne, že podle něj neprávem uvězněnou milovanou z lochu vysvobodí.

Tři dny ke svobodě jsou rozděleny do tří aktů. Nejkratší je úvodní, v němž se především seznamujeme s neprůstřelnými důkazy obžaloby, a beznaděj partnerů se prohlubuje. Následuje druhý, ve kterém čím dál zoufalejší muž uzří, že zákonné prostředky jsou vyčerpané a jeho (podle něj nevinnou) manželku dostane z vězení pouze s pomocí násilí. No a konečně třetí a skoro hodinu dlouhý, ve kterém dojde k pokusu o naplnění plánu a utíká se z vězení.

Divák přitom od začátku neví, kde leží pravda. Při jedné návštěvě vězení dokonce zlomená manželka řekne, že mord opravdu spáchala. Její muž sice přiznání nevěří, ale semínko pochybnosti je zaseto. Právě v tu chvíli si vzpomenete na krátkou etudu, během které mu přeborník na útěky z vězení (Liam Neeson!) při setkání v hospodě sdělí, že pro úspěch odvážného plánu je třeba jít přes mrtvoly a když to bude nutné, zastřelit i nějakého toho nevinného strážného. Opravdu je však možné fandit někomu, kdo chce násilím z vězení dostat odsouzenou vražedkyni, přičemž jeho přesvědčení o nevině pramení především z nekonečné důvěry a lásky ke svému protějšku?

Když slovenský střihač Peter Pavlík napsal, že thriller s Crowem je „Utečenec pre 21. storočie“, tak nebyl daleko od pravdy. Hlavní styčný bod Uprchlíka a Tří dnů ke svobodě je jasný: Lékař Kimble nebo učitel Brennan – oba jsou protipólem grázlů, kteří normálně zápolí se zákonem. Obyčejní sympaťáci, kterým jdou po krku policisté, jsou však vysoce inteligentní a především odhodlaní. Hitchcock a později třeba i Polanski vděčné schéma milovali.

Tři dny ke svobodě však rozhodně nejsou klasickým zástupcem „prison break“ subžánru. Haggisův thriller je spíše heist, v němž se odhodlaný lupič snaží ukradnout a dostat do bezpečí pečlivě střežený drahokam, přičemž jeho "klenot" nemá do poslední chvíle o plánu tušení. Mírně a s rozmyslem je využita berlička jménem „nespolehlivý vyprávěč“, přičemž je mi jasné, že za zmínění širokého konceptu dostanu v diskuzi pod článkem co proto nejenom od brněnského naratologického kroužku vedeného Radomírem „Douglasem“ Kokešem. Divákovi jsou především ve flashbacích každopádně záměrně zamlčovány později důležité skutečnosti a jistá nespolehlivost ke konci graduje s matoucím pytlem v odpadcích.

Což o to, že je Haggis výborný scenárista, to jsme všichni už dlouho věděli. Ale že je výborný režisér, který z fleku zvládne vystřihnout i infarktový thriller, to už je (navzdory oscarovému Crashi a také povedenému V údolí Elah) docela překvapení. Po tříměsíčním plánovaní, během kterého hlavní hrdina studuje zločinné návody na Youtube, dělá chyby a dostává po hubě od gangsterů, je načase rozjet soudný den, který odstartuje Mobyho pecka Mistake. Russell má v jednu chvíli patnáct, respektive třicet pět minut na to, aby vypadnul z centra města, jež lze po teroristických útocích 11. září velmi rychle a neprodyšně uzavřít. Film vrcholí a člověk napětím chvílemi nedýchá.

Je mi jedno, že v roce 2008 vzniknul (také výborný) francouzský snímek Pour Elle alias Nevinná se skvělou Diane Kruger, načež Haggis pouhé dva roky po premiéře přispěchal s remakem. Rychlá posloupnost jenom mírně odlišné hollywoodské verze samozřejmě jitří emoce, ale fakt, že remakem je třeba i Moucha od Cronenberga, Pravdivé lži od Camerona nebo nedávný Rozhněvaný muž do Ritchieho, skoro nikoho nedráždí. Tak proč by měl zrovna tady dostávat režisér sodu?

Jasně, ne všechno si zaslouží absolutorium. Russell Crowe je sice znovu výborný, jeho nemluvný tatínek hraný Brianem Dennehym (minimálně jako šerifa z prvního Ramba si ho jistě pamatujete) jakbysmet, nicméně casting ženských postav je slabší. Již zmíněná Diane Kruger v originále přehrává nevýraznou Elizabeth Banks o parník. Olivia Wilde v roli náhodné (a vlastně zbytečné) maminky také zrovna nepřesvědčí. No a pak je tu závěr, který sice podbarvuje efektní hudba à la katarze v Crashi, ale klidně bych se bez snad až příliš doslovné tečky obešel.  Za ultra napínavou žánrovku, během níž dostanete především v druhé polovině pomyslnou injekci adrenalinu, však štempl uděluji bez jakýchkoli výčitek. A jdu si thrillerovou šlehu vpálit znovu.