Je léto, hmyz se množí a stačí chvilku nechat talíř mimo dosah myčky a bzučivá kámoška ručkou šmátralkou osahává zbytky. Pro někoho důvod k lidové tvořivosti, pro fanoušky Mouchy příval vzpomínek, které zaženou chuť na dezert. Cronenberg je zkrátka fanoušek živočišné bezprostřednosti a když máte ve scénáři napsáno "chlápek se mění v mouchu", dostanete přesně to, co vás napadne. A ještě spoustu šťavnatých detailů navíc.

Moucha ovšem není jen o revolučním make-upu (zasloužený Oscar), na ten totiž dojde řada až v poslední čtvrtině filmu. Svérázný Kanaďan drží diváka pod krkem už od první minuty, stačí se pozorně zahledět do chladně vykulených očí Jeffa Goldbluma a rázem se přestanete divit, že se Geena Davis třese. Ten chlápek prostě vypadá divně. A když mu začnou na tvářích rašit chlupy, co stěží oholíte štípačkami, je na čase říct sbohem. Jenže nový Seth Green nemá jen mušky, zároveň disponuje takřka nevyčerpatelnou silou a energií (a z toho vyplývající žravostí, stačí se mrknout na to jak rychlý metabolismus mouchy mají... to létání dá zabrat). Sledovat proměnu krok za krokem je fascinující zkušenost po všech stránkách a Cronenberg rozhodně nic neuspěchá, což posiluje napínákový efekt. Opravdu se ten chlápek promění v mouchu? No to si pište!

Pro Cronenberga to byl definující projekt. Zatímco původně se o Mouchu (je to remake filmu z roku 1958, který ovšem ani zdaleka nebyl tak obrazný a naléhavý) zajímal Tim Burton a Michael Keaton (spolu natočili první dva Batmany), s Cronenbergem přišla řada tak vyšinutých nápadů, až museli producenti ve finálním sestřihu režiséra krotit. Diváci prý na kontrolních projekcích zvraceli, když si hlavní hrdina trhal přebytečné končetiny a likvidoval nepodařené následky svých experimentů. I z výsledku postiženého autocenzurou však mrazí, tím spíš, že poctivý make-up působí mnohem intenzivněji než dnešní vyžehlené CGI.

Svým způsobem je to možná škoda, protože po letech se na Mouchu vzpomíná spíš jako na milník v oblasti praktických efektů. I Cronenbergova verze scénáře však staví do popředí souboj člověk vs. věda a nabízí jak zvíře, tak krasavce, tentokrát čistě v podání duševním. Seth Brundle cituje klasiku, obdivuje inteligenci a nakonec je zničen vlastní zvědavostí. Autoři klasických černobílých hororů by jistě Cronenberga poplácali po zádech, ale už tu s námi nejsou. Takže za ně s radostí zaskakujeme.