Don Cheadle sedí na předním sedadle svého vozu a rozjímá o něčem neuchopitelném, co lidi v L.A. nutí být k sobě tak rezervovanými. Když se chceš někoho dotknout, musíš se s ním srazit… A protože L.A. je slavné město mnoha lidských osudů, je v mžiku jasné, jaký filmový styl nás čeká - jde však pouze o samoúčelnou příběhovou mozaiku, umění nebo něco mezitím?

Oddělit v Crashi ve světle probíhajícího okamžiku zrno od plev je věc nadmíru složitá. Více než často se zdá, že chce Haggis vynášet odvážné soudy a porušit pověstnou hranici politické korektnosti, ale hned na to nastíní i druhou stranu bariéry a alibisticky se tak odsouvá do pozice nezávislého pozorovatele. Jeho jediným odvážným soudem budiž tvrzení, že život je občas pěkně na ho*no. A tuhle nezlomnou pravdu si vychutnáte obřími doušky jednoduše proto, že je to realita, kterou podvědomě známe všichni moc dobře. Stejně jako všechno v tomhle filmu, jehož neochvějně interpretované teorie o lidském chování jsou něčím tak výstižným, že by spousta vlivnějších tvůrců mohla tiše blednout závistí.

Většinou mi vadí, když se postavy v podobných filmech neustále potkávají a ovlivňují své osudy, aby vznikaly ty nejnepravděpodobnější situace a bylo na co koukat. Haggis dokázal tohle klišé položit na lopatky a obrátit naruby. Zvládá totiž dokonalým způsobem přesvědčit diváka, že příběh slouží postavám a nikoliv naopak. Každý dílek Crashe má svůj smysl, nutí k zamyšlení a precizně dopilovává celkový obraz, který není jen naaranžovaným pozlátkem pro větší lesk, ale nefalšovaným poselstvím se silným chuťovým jazykem. Více než kdy předtím tlačí v tomto směru na vaše libido perfektní hudba, v jejímž uhrančivém podkresu působí Crash správně pseudo-filozoficky; Tak, abyste se dostali za tu hranici, kdy o tématu začnete opravdu přemýšlet a ne jen povrchně vstřebávat plynoucí děj.

Vizuálně Crash zapadá někam mezi Mannovskou vizi nočních neonů a Soderberghův neuhlazený ruční styl (místy připomíná Traffic). Je to mix vydatný a pro film naprosto ideální – krásně podtrhuje podivnou ponurost, která na vás čeká za každým pomyslným rohem. Sem tam ji vystřídá ryzí napětí nebo čirá divácká hrůza, plynoucí z dramatického vyhrocení naprostého nesmyslu (na dvě scény nezapomenu do smrti), ale pak už se zase směle jede dál, zdánlivě na půl plynu. Což v Crashi znamená to, že za pár vteřin bude zase až na podlaze.

Je však třeba vypíchnout, na čem Haggisův snímek stojí nejmarkantněji - jsou to herecké výkony jednotlivých protagonistů. Crash svým konceptem připomíná „zábavné“ filmy Roberta Rodrigueze nebo už zmiňovaného Stevena Soderbergha, kde se přední hollywoodská smetánka předbíhá, aby si za pár šupů zahrála u kámoše a ještě z toho vytřískala věhlas, protože onen kámoš je v továrně na sny náhodou poměrně vlivným tvůrcem. Tady však paradoxně většina tvůrců film ještě zafinancovala a nezahrála si v něm pro radost, ale proto, že vycítila potenciál, který scénář nabízí. Snad právě proto, že rozsah role každého z nich nepřesahuje pár stran, vymačkávají se jako citron a působí zatraceně přesvědčivě. Těžko někoho vypíchnout – každý se svým velkým dílem zaslouží o to, že tohle soukolí šlape jak má a snad dvacetiminutová katarze působí zatraceně přesvědčivým dojmem a jen nepatrně slaběji něž v Magnolii či 21 gramech.

Scenárista Milion Dollar Baby vyšplhal na stupeň žánrových vítězů a pohodlně si ustlal vedle „mozaikových“ velikánů typu Paula Thomase Andersona či Alejandra Gonzáleze Iñárritu. Na debut určený pro kina to je zatraceně dobrý verdikt.