Pamatuji se, jak jsme na sebe při závěrečných titulcích novinářské projekce Království nebeského s Civalem mrkli a kolega pronesl: Boží. 

A to jsme nevěděli, že časem přijde režisérský sestřih, který epiku Ridleyho Scotta posune ještě o úroveň výš. Kinoverze při svých 144 minutách rozhodně není žádné vykleštěné nedochůdče, jen se do ní přirozeně nevešly situace, které příběh dělají ještě bohatší, plastičtější a vyhrocenější, a s přihlédnutím ke stále třaskavé situaci v regionu vlastně i aktuálnější. Až u 192 minutové režisérské verze naplno vynikne, že Scottova vizualita potřebuje co největší plátno, ba nástěnnou malbu, aby se zúročily všechny přednosti jeho přístupu. Což se bohužel nesnáší s přáním kinařů rotovat v sále tři filmy za večer.

Když se v prosinci 2001, krátce po drtivých událostech 11. září, Ridley Scott se scenáristou Williamem Monahanem sešli nad námětem Království nebeského poprvé, byli v nepříjemné situaci. Studio jim  krátce předtím zařízlo projekt historického velkofilmu Tripolis, který byl už hluboko v preprodukční fázi příprav - obsazení měl opět kralovat Russell Crowe, částečně už vznikly kulisy, šily se kostýmy a právě se upravovaly marocké lokace. Oba tvůrci nahromaděnou kinetickou energii okamžitě zacílili na jinou společnou oblast zájmu – dobu křížových výprav, kde se dalo dobře pracovat s aktuálním pocitem ohrožení Západu, ideou střetu civilizací, jakož i využít rozjetou produkční mašinu štábu Tripolisu. 

Monahan dostal pokyn, že se scénář musí odehrávat v období křehkého příměří mezi 2. a 3. křížovou výpravou, kdy už se mnozí aktéři „latinského Jeruzaléma“ pomalu začali asimilovat a ztrácet svou západní identitu. To určilo i barvité, filmem dosud nevytěžené postavy: Sibyla Jeruzalémská, Guy de Lusignan, Balduin IV. postižený malomocenstvím a muslimský vojevůdce Saladin, který proslul výjimečným strategickým uvažováním, krutostí i noblesou. Načež se Monahan na rok uchýlil ke klávesnici a pověstně neúnavný Scott během dvou let v rychlém sledu dokončil filmy Černý jestřáb sestřelen, Hannibal a Švindlíři. A mohlo se točit. Zbytek je tak říkajíc historie…

Bdělý dějepisec by sice právem mohl namítnout, že mnohé události si film upravuje po svém, ale ve vztahu k postavám se Monahan důsledně pohybuje na hraně možného. Navzdory tomu, že jde o jeho první realizovaný film (a nezapomeňme, že hned za svůj následující – Skrytou identitu - dostal Oscara), spolupráce s ostříleným režisérským matadorem mu dodala na jistotě. Příběh samozřejmě staví tak, aby se uplatnily všechny trademarky Scottova velkorysého stylu: máme tu jeho typicky přehledné souboje, šiky armád, prapory ve větru, dým, světelné kontrasty a estetizovanou brutalitu, stejně jako obrazy zpopularizované dobovým zpravodajstvím, takže noční dobývání Jeruzaléma vypadá jako ostřelování Bagdádu na CNN. Prim však stále mají postavy a jejich motivace. A je fajn sledovat, jak přirozeně scénář vytváří spojnice mezi tím, kde se postavy aktuálně nacházejí a z čeho na začátku vzešly. Nejvíc tu zřejmě oceníte dvojznačnost dějové linky Sibyly Jeruzalémské v podání mladičké Evy Green, která v kinoverzi citelně chybí, a zároveň svou bolestivou osudovostí film posune až někam k antickému dramatu. Za pozornost stojí i Ghassan Massoud jako Saladin, který rozhodně není nepřítelem, který je zlý… protože je zkrátka zlý. Jen ten Balian z Ibelinu si možná zasloužil méně snivé elfské lyriky Orlanda Blooma.

Samostatnou postavou je tu vlastně i sám Jeruzalém, město spojené s očekáváními a mocenskými ambicemi tří kultur a náboženství. Nadstandardní stopáž tu umožňuje jít s mnoha postavami najednou a vnímat, jak se kvůli jejich rozhodnutím symbolické „Město pokoje“ mění a rozkládá zevnitř i zvenčí. Samozřejmě je možné se při sledování širším kontextem vůbec nezabývat, ale tohle klubko úvah o možnostech mírového soužití navzdory odlišnostem bylo v balíčku od samého začátku.

V roce 2000 pomohl Scott svým Gladiátorem vzkřísit zájem o poctivá hrdinská vyprávění, kde se na výpravě nešetří (na Království nebeském bylo údajně angažováno 40 tisíc Maročanů), ale hlavní proud hollywoodské kinematografie se už beztak začal stáčet k jinému typu zážitků. Postupně nastoupila quality TV, historické projekty se přesunuly do televize a Scottovy výlety do Sherwoodu a do biblického Egypta najednou v kinech působily jako vyslanci z dávno minulé doby. 

Pokud máte tenhle žánr rádi, je lepší se s ním začít pomalu loučit, navzdory tomu, že zrovna letos nás od Scotta čeká středověká řezanice The Last Duel. Inu, špatně bude, až Sir Ridley jednou nebude.

P.S. Pokud jste viděli Scottova Robina Hooda jen v kině, rychle si sežeňte o 16 min delší prodlouženou verzi, která na Království nebeské v podstatě bezprostředně navazuje. Určitě nemá tak originální pojetí jako původně plánovaný projekt Nottingham, kde byl Robin zároveň lapkou i šerifem (scénář si na síti během minuty najdete), ale teprve v prodloužené verzi slavný zbojník a jeho družina veselých chlapíků ze Sherwoodu skutečně ožijí.