Pokud bychom chtěli užít zprofanovaného slova „kult“ v souvislosti s filmem novějšího data výroby, málokterému titulu by tato nálepka seděla k pleti tolik jako Pokrevním bratrům. Filmu, který se dokázal vetřít do paměti prakticky z ničeho (tj. ze zaprášených regálů videopůjčoven) a ještě okolo sebe vybudoval nadmíru silnou fanouškovskou základnu. Aniž by přitom mohl - anebo chtěl – být filmem takříkajíc pro všechny.

U diváctva neomámeného prvním i posledním filmem Troye Duffyho se vžila pejorativní nálepka, která z Pokrevních bratrů vyrábí snadno zaměnitelný mezistupeň mezi Tarantinem a gangsterkami Guye Ritchieho. Štempl V.I.M. jasně ukazuje, že tuhle visačku vnímám jako nespravedlivou. Kouzlo Duffyho snímku pochopitelně do velké míry vychází z manipulace s filmovým časem. Na rozdíl od Tarantina ale neslouží k sáhodlouhému uzlování příběhových linek, nýbrž jen k jednoduše efektnímu propojování akce s pátráním teplého detektiva a výpověďmi dvou pozoruhodně smýšlejících bratří. Může se to zdát samoúčelné, ovšem stejně tak i pouze ÚČELNÉ.

Tím spíš, když Duffyho živelné přenášení comicsových idejí do „reálného“ filmového světa skvostně vrcholí jednou z nejoriginálnějších akčních scén všech dob, během níž Dafoe nadmíru coolózním způsobem rekonstruuje přestřelku přímo během jejího průběhu. Těžko se to představuje, ale proč se koneckonců namáhat, když každá půjčovna tenhle klenot jistě schovává na nepříliš ošoupané videokazetě.

Než vyrazíte, vraťme se ještě k Tarantinovi. Přisuzovat mu podíl na každém dialogovém sprosťačení je poněkud, ehm, krátkozraké. Duffyho scénář má navíc tu výhodu, že slovní perly v něm obsažené nešustí papírem a hlavně díky projevu Davida Della Roccy (nas*aného neherce, jenž ztvárňuje sám sebe) získávají lahodný apetit nekorektní zábavy lemované rozstřelenými kočkami. A k páně Ritchiemu... ve srovnání s ním Duffy možná není tak důmyslný, jelikož jako debutující režisér (v kapse s malým penízem na vizuálně rozhodně ne chudý akční film) jednoduše těžil první pravidlo popcornové bible: „Nic oku tolik nešmakuje jako zpomalovačka podepřená říznými rockovými riffy! Amen.“

Pokrevní bratři jsou toho skvostným, levným, ale i nedoceněným důkazem, jenž stíhá sypat fóry, hlášky, efektní akci a ještě si troufá na špetku poselství. Protože ani to v pozici „nakousnuté úvahy“ nepůsobí křečovitě, V.I.M. titul pro tuhle videolegendu mi nikdo neodkecá.