Když měl před necelými šestnácti lety v kinech premiéru Dobrý ročník, valná většina kritiků se v lepším případě ošívala, a v horším se neoriginálnímu snímku rovnou vysmála. Na Rotten Tomatoes dávaly tři čtvrtiny recenzentů palec dolů při mrzkém průměrném hodnocení 4,8/10 a nejznámější česká kritička dokonce neváhala srovnat kvality Ridleyho pohodového výletu do prosluněné Francie s krabicovým vínem za dvacku. Možná vás hned na začátku překvapím, ale s některými výtkami souhlasím.

Ridley Scott se navzdory očekáváním fanoušků, kteří si často uzurpují pomyslné právo určovat, co by měl jejich oblíbený rejža natočit příště, tentokrát nevytasil s dechberoucí a revoluční peckou, na kterou by se odkazovaly celé generace příštích filmařů. Natočil „jenom“ pohodový romantický výlet do prosluněného Provence, kde bezcitný makléř vzpomíná na čerstvě zesnulého strýčka (výborný Albert Finney), znovuobjevuje půvab venkova s vinicemi a intenzivně balí atraktivní servírku (do Marion Cotillard by se zamiloval každý). Na první i druhý pohled tuctový příběh, který nám Hollywood v různých obměnách naservíroval snad už tisíckrát.

Především Francouzi pochopitelně šíleli při pohledu na archetypálního vinaře Duflota, jednoduše smyslnou a temperamentní Marion a sexistického Brita, jenž si do jejich nádherné země jede odpočinout od dennodenního švindlování na burze. Nemluvě o faktu, že v Dobrém ročníku se o víně dozvíte asi tolik, jako v Postřižinách o pivě. Těžká dřina s pokaždé nejistým výsledkem je redukována na pár krátkých procházek mezi révou a vrcholem je návštěva samozvané americké dědičky Christie (Abbie Cornish), jež suverénně poučuje hrdého francouzského pěstitele o struktuře a barvě vína.

Jenomže víte co? Mně je přiznané vykrádání fungujících vzorců a rezignování pana režiséra na ambicióznější flák výjimečně vlastně fuk. No, a když se podívám na hutných 79 % na CSFD a zavzpomínám na dlouhé měsíce, kdy jsem u kolegy Karla žebral, aby mi V.I.M. mého milovaného filmu přenechal, jistě nebudu jediný. Dobrý ročník je navzdory své neoriginálnosti a recyklování ověřených formulí neuvěřitelně opojný zážitek, který sice opravdu nepatří k vrcholům Scottovy tvorby, ale já se klidně přiznám, že jsem film viděl častěji, než Vetřelce, Blade Runnera a Gladiátora dohromady.

Možná jsem v této souvislosti typický Čech, porotože se odkážu na již zmiňované, a vzhledem ke zbytku světa netypicky vysoké hodnocení na tuzemské ČSFD. Proč vlastně tolik krajanů nedá na biják dopustit? Jedním z našich specifik je chalupaření. Nutnost alespoň na víkend unikat všedním starostem směrem k uklidňující přírodě, v neděli večer smutně uklízet sekačku a mířit zpět do města přeplněného stresem. Do rovnice si přidejte vzpomínky na moudrého strýčka nebo dědečka, které jistě všichni sdílíme, první nenaplněné lásky a náklonost nejenom k pivu, ale i vinné révě, kterou na našem území už stovky let s větším či menším úspěchem šlechtíme, a máte jasno.

Jasně, kontrast hnusně studeného velkoměsta s poetickým a krásně pomalým venkovem je laciný, ale na rozdíl od průměrné domácí napodobeniny s Kryštofem Hádkem vážně nemám pocit, že bych V.I.M. štempl právě udělil nějakému „guilty pleasure“. Na to je Ridleyho biják až příliš suverénně a dynamicky zrežírovaný. Kamera, střih, hudba – všechno funguje na jedničku, a byť mělo tehdá mnoho fanoušků maestra výše artikulovaný pocit, že režisér plýtvá svým talentem na podřadný pohodový žánr, v úzké škatulce je Scottův formálně precizní počin špičkou.

Velkým trumfem Dobrého ročníku je samozřejmě obsazení Russella Crowea, jenž si roli šarmantního hajzlíka vyloženě užil. Právě jeho postava Maxe mimochodem vybočuje ze zažitého vzorce, kdy arogantního všeználka z velkoměsta změní prostí venkované. Kdepak, Maxe nikdo nenapraví a on je stejně vyčůrané podsvinče na začátku, kdy ještě jako dítě s tváří Freddieho Highmorea podvádí v šachách, jako uprostřed, když pomůže nestíhající servírce, jenom aby s ním šla na rande a on ji dostal do postele, a konečně na závěr, kdy si nechá naservírovat oběd a po telefonu instruuje kamarádského realiťáka, aby prodal londýnské byty pouze s nekřesťansky vysokým profitem.

Spíš než Doktora Hollywooda tedy připomíná (s trochou nadsázky, protože Max je hodnější a méně extravagantní) Jordana Belforta alias Vlka z Wall Street. Jedná se o šťastnou volbu. Diváka neruší rychlá proměna hlavního protagonisty, kterou kdysi popsal Radomír D. Kokeš jako „nápravné melodrama“, ale se svou nekompromisní vypočítavostí je sígr mnohem uvěřitelnější. Russell nesleze z plátna, takže průvodcem je sympaticky nesympatická postava, ze které nelze spustit oči.

Co dodat na závěr? Čtu si předchozí odstavce a překvapuje mě, jak málo jásám. Na závěr se polepším a napíšu, že Dobrý ročník je asi můj nejoblíbenější pohodový film a byť je mi jasné, jaké negativní konotace dotyčné slovní spojení občas probouzí, vůbec se za lásku k Ridleyho „obyčejné“  romantice nestydím. Pro jednoho klišoidní limonáda, pro druhého instatně dobrá nálada a film, kterému člověk musí podlehnout alespoň jednou za rok. Moje volba je jasná, co vaše?