Když nám trailer na Dobrý ročník oznámil, že si vizionář Ridley Scott bere zase jednou placené volno, mé tehdejší rozpoložení by se dalo vetknout pod výraz „krajní znechucení“. Roztomilých vyprávěnek, které sešily desítky klišé a vydaly je za příběh, máme v distribučním kalendáři i tak dostatek. Proč by se jimi měla zaobírat i živoucí legenda filmové režie? Proč by měla ztrácet čas hodnými filmy, které potěší, zvednou náladu a naplní svou úlohu sladkého bonbónku pro jednu sezónu?

Inu, protože se jí prostě a jednoduše chce. Smířit se s touhle skutečností překvapivě nečiní přílišné problémy, protože Ridley šablonu optimistického filmu o víně, ženách a krásném západu slunce naplnil takřka precizně. Jediným velkým negativem zůstává příběh: Stokrát viděná báchorka o morálně zpustlém londýnském makléři, který mezi trsy hroznového vína v Provence nachází sebe sama, nepřináší snad jediný originální moment, potažmo myšlenku. Scott kontrast mezi civilizací postavenou na mamonu (a rychlém vydělávání peněz) a nádherným prostředím francouzských vinic (s trpělivými chlápky, kteří o ně pečují), v němž se zjevují hodní, trpěliví a vnitřně moudří lidé neexaltuje do „stoneovsky“ kritické podoby, ani jej díky bohu nevydává za základ novátorského poselství, jehož duchovní hodnota by měla být vyšší nežli ukládá hollywoodský popcornový standard. Dobrý ročník má jasně definované zadání, jež je mnohem skromnější: Cílem je pozitivní vyprávěnka o lásce a nově objevených životních radostech na trase šedý Londýn – zářivá vinice pro prozáření sychravého podzimu. Ridley prokázal svůj kalibr, když i tak tuctovou látku transformoval ve výborný film...

Nemusel si přitom pomáhat ani sžíravě nezávisláckou optikou (á la Bokovka), ani specificky suchým humorem s nádechem tragičnosti (tamtéž). Prostě vzal svou početní úlohu a zrežíroval jí tak, jak mu velí jeho filmařská hodnost. Dobrý ročník si dokáže omotat okolo lahve i diváka vybaveného lehkou averzí, jelikož se netváří jako dílko pro filmový klub, ani není při své přítulnosti „roztomile vlezlé“, až by jej někteří z nás chtěli sloupnout z podrážky jako otravnou žvýkačku (podobný problém mám s odstupem času s Amelií z Montmartru). Ridley nedovoluje prostoje, které by vyplňovalo patetické nebo kýčovité deklamování chytrostí, a místo toho neustále pumpuje do své „autorské přestávky“ obdivuhodnou dávku mízy. Bez velkých fanfár, tedy naprosto přirozeně, se hřejivá story rozbíhá na plátně a zatímco se z reproduktorů ozývají příjemné melodie, Scottem vedená kamera se do nich „pokládá“ bezmála tanečním krokem.

To není nějaká rádoby poetická metafora, ale jednoduše vypozorovaná skutečnost. Když se postava Russella Crowea rozhlíží po zděděném sídle, kamera se vždy zhoupne, ladně se přesune o několik metrů v prostoru, na chvíli pozoruje půvabné zátiší, a pak zas sklouzne o nějaký ten yard dál. Spolu s hudebními linkami, v nichž se práce Marca Streitenfielda mísí se známou „popinou“ i melodiemi charakteristickými pro daný kraj (nebo alespoň jeho filmový obraze), se vytváří opravdu opojná kombinace, z níž prýští skutečná autorská vášeň. Komorní a omletá historka se nezastavuje a neopájí okolní krásou, protože ta přirozeně dýmá z akurátně dynamicky zrežírovaného kusu.

Ridleyho formální tahy jsou možná v začátcích až příliš extravagantní (viz zrychlená cesta autem), postupem času ale jeho režijní přístup nasedne na ideální úroveň, na níž je kinetika kamery i rychlost střihu parádním pohonem pro příběh samotný. Scott k sobě rozkošně lepí flashbacky, dějové schůdky i klasicky pozitivní miniatury (takové ty vypointované scénky s „lidským rozměrem“, u nichž duše melancholičky radostně povyskočí), přičemž vše dokonale ladí dohromady. Naštěstí ale ne tím otravným způsobem, v němž se obrušování hran dovede až k lopotné bezpohlavnosti, nýbrž živým a zářivě energickým stylem, z něhož sami cítíte kypré tvary žen, vůni vinné révy a vlahý francouzský vítr. Zní to až příliš sladce na to, aby byla realita okouzlující i pro cyniky, kteří nechtějí přistoupit na Scottovo právo na pohodový film bez velkých ambicí. Jenže taková je skutečnost.

V Dobrém ročníku funguje skoro vše na výbornou. Svůj podíl na úspěchu má tak jako vždy i Russell Crowe, který zástup svých bezchybně podaných postav rozšířil o dalšího obyčejného chlápka, jemuž se žádoucí charisma stihne vejít do jednoho jemného úsměvu. Albert Finney si užívá vděčnou postavu bodrého strýčka, Freddie Highmore se objevuje už doopravdy všude a Marion Cotillard v roli ženy, která stojí za hřích, vypadá vskutku neodolatelně... a mě čím dál tím víc napadá, že mě Scott dostal přesně tam, kam chtěl. A to jsem se jeho okaté snaze v první chvíli vysmíval. Pro samozřejmost, nevlezlost a famózní formální podání jsem podlehl. I když je zjevné, že se krása Dobrého ročníku jednoho dne okouká podobně jako aroma francouzských hroznů i úsměv ztepilých dívek...