Trochu netradičně, pouhé dva dny po Civalově V.I.M. zářezu s Ben Hurem, přicházím s Gladiátorem. Úmysl je průhledný, ale kdy jindy oslavovat Maxima - generála, co se stal otrokem, otroka, co se stal gladiátorem a gladiátora, co se stal legendou, než právě v záři reflektorů, kterou vrhá na spící žánr Snyderova Třístovka. Nehodlám ty dva filmy vůbec porovnávat, i když se Třístovka občas tváří, že by chtěla Gladiátorovi vzdát hold, ale trochu mě zneklidňuje ono zasypávání nekritickými desítkovými hodnoceními.

Gladiátor se takové vlny nadšení svého času nedočkal a mnozí ho považovali jen za lákavě vyhlížející hollywoodský dortík s naštvaným Australanem v hlavní roli a spoustou zbytečně krutých akčních scén. Śest let odstupu předvádí Scottův opus v trochu jiném světle a já jsem rád, že i na přelomu tisíciletí se točily filmy, které umějí zrát jako víno. Proslovy hlavního hrdiny se zarývají do paměti stejně spolehlivě jako jeho meč do hrudí protivníků. Soundtrack bere nekompromisní akční scény a odnáší je na nedotknutelný obláček dokonalosti. Každý záběr, každé máchnutí mečem a každé slovo ulpívající ze rtů postav. Na tom všem záleží a to všechno přispívá k velikosti celku.

Ve své době se možná po Gladiátorovi vozili starší a pokročilí a nechtěli se smířit s tím, že by polodigitální Koloseum mělo nahradit slavné kulisy z velkofilmů padesátých let. Test času však Gladiátora udržel na jeho trůnu a nasadil mu mimořádně cennou korunu. Dnes ho můžeme vnímat jako film, který dokázal představit zapomenutý žánr nové generaci a udělal při tom jen velmi málo ústupků. Akční scény si tu podávají ruku s jednoduchým, ale do posledního detailu zvládnutým příběhem.

Když na Gladiátora koukáte počtvrté můžete vychutnávat, obdivovat nebo souhlasně kývat hlavou. Nikde nic neskřípe, všechno vypadá jako by to včera vyjelo z továrny a Russell Crowe je tak neuvěřitelně sympatický, že byste ho doma chtěli mít v životní velikosti. Ať už z lepenky nebo z plyše. Dá se totéž říct o Gerardu Butlerovi a jeho partě všehoschopných bojovníků? Dá... ale jenom na první pohled. Ten zásadní rozdíl mezi Leonidasem a Maximem je ten, že jenom jeden z nich je tím opravdovým hrdinou, ze kterého cítíte charisma, odhodlání a neskutečnou sílu. Nemusí řvát, nemusí bojovat a nemusí ohřívat břišní svaly v žáru slunce. Stačí na to jeden jeho pohled do vašich očí. A poznáte ten rozdíl. Nemá smysl se odvolávat na kvality předlohy, velikosti rozpočtů nebo talent autorů. Důležitý je výsledek. Důležité je to, jestli ve vás film dokáže probudit i složitější emoci než jen pouhé nadšení z prvoplánového sladění obrazu a zvuku. Zkuste s těmi dvěma strávit pár minut na bojišti i mimo něj a třeba se pak na všechno začnete koukat trochu jinak.