Dva kluci musí prchnout z Prahy dřív, než jim ruka zákona nasadí klepeta. A protože jeden z nich má dědu kdesi na jižní Moravě - což by mohla být dobrá zašívárna - vydávají se tihle vejlupci do kraje vína, vnadných žen a pohody. Tak aby poznali „vo čem že ten život, kurňa, je“. Zápletka to není kdovíjak složitá, natož originální, čiší z ní ale snaha natočit film, který obstojí i u diváka pod padesát let a který si nemusí hrát na umění nebo naopak pitomoučce bavit puberťáky před první polucí. Chvályhodná snaha došla naplnění a já můžu s klidným svědomím konstatovat, že Bobule jsou jedním z mála mladých českých filmů, u nichž se světaznalý filmový divák nemusí choulit pod sedačku a zakrývat tváře zrudlé trapností. Může se příjemně bavit.

Kdo by se tomu divil, když se natáčelo podle scénáře Marca Kleina, který zadaptoval knihu Petera Mayleho Dobrý ročn... eeee ... radši jinak, i když víte, kam tím mířím. Příběhový konstrukt Bobulí je od pohledu až nezdravě podobný Scottově dva roky staré lahůdce, v níž víno koštoval Russell Crowe. Nepředpokládám, že by tvůrci vycházeli ze stejné knihy, natož že by opisovali přímo od velkého Ridleyho (ostatně české filmy vznikají tak dlouho, že to většinou není ani možné - bude to jistě popsáno i v distribučních materiálech, které jsem ale upřímně řečeno zahodil po desáté zmínce ve stylu „režisér Tomáš Bařina natočil kultovní reklamu Bóbika“), oba filmy jsou si každopádně až nepříjemně blízké. A to i když pomineme onen ústřední motiv vína. Samozřejmě je to dáno do velké míry tím, že i Dobrý ročník, i Bobule sešívají ta nejstarší, zároveň i nejchutnější myšlenková klišé - pronikají do cynické velkoměstské slupky, okouzlují nádhernou přírodou, balamutí úsměvem dívek, kterým na rtech trylkuje zapadající slunce, a samozřejmě opíjí vínem samotným, aby diváka vymanily z kvaltující metropole a nenásilnou formou mu připomenuly ty opravdu důležité věci. I v Bobulích sledujeme jakési morální prozření, dočkáme se milostného vzplanutí ke krásné holce z vesnice a v několika flashbacích se dokonce vrátíme do hrdinova dětství, kdy děda učí caparta světské moudrosti. Podobnost tedy bije do očí.

Říct v tuhle chvíli, že problém tkví v tom, že Tomáš Bařina není Ridley Scott a že Lubomír Lipský nehraje s elegancí Alberta Finneyho, je na jednu stranu úder pod pás, na tu druhou ale docela pravdivě shrnuje důvody, proč Bobulím nebudu věnovat rovnou fanfáry. Jejich slabiny jsou ve stínu titána až příliš okaté. Což tvrdím i přesto, že Bařina zjevně dokáže jako jeden z mála domácích tvůrců vést dialog, který nerve uši. Mladí herci jsou fajn, jejich interakce vyznívá naprosto přirozeně, a pokud na scéně není nějaká prostoduchá šablonka pražského policisty nebo moravského tatíka, nic neruší. Ani Kryštof Hádek, ani mladý Langmajer nemají potíže s komediálním timingem nebo odfrkáváním humorných průpovídek, takže se občas koketuje s až nečekaně přítulnou zábavou, opatřenou atmosférou road-movie a gagy jak ze sitcomu. „Duchem svobodné“ výjevy z vinic prostě občas zvládnou poponést mysl daleko za dveře kinosálu. Alespoň na chvíli ...

Problém je, že Bobule se jaksi drolí, že se ty hroznové kuličky zakutálejí občas tam a jindy zase onam, aniž by nad nimi bděl vypravěč schopný vymáčknout z nich všechnu šťávu. A tak se na plátně spíš střídají jednotlivé scény - co na tom, že často docela povedené - než že by měl film tah a tím se prodíral hluboko do paměťových center. Na předvídatelný, ale docela milý základ se navařují dosti omšelé peripetie (záletný partner, policie, zloději vína), více či méně vtipné scénky, ale i bizarní výstupy postav, které patří spíš do Jak se krotí krokodýli nebo Crash Road a ne do pohodové letní zábavy pro lidi, kteří  odmítli podstoupit lobotomii. Ano, vybarvování moravského koloritu pomocí bonmotů Václav Postráneckého nebo pitomoučkých slovních hříček Jana Skopečka („Skama si?“) otravuje stejně  jako Miroslav Táborský v roli zavilého chemika, jenž s ďábelským úsměvem loupežníka Madlafouse kuchtí burčák. Ale i tyhle úlety by šlo zbrousit trochu víc, pokud by Bobule nebyly odrežírovány ... řekl bych chladně a s učednickým odstupem ...

... jak podle příručky, kterou se režisér reklam našprtal při přechodu na stříbrné plátno. Nádherné momentky, které za doprovodu náladotvorné hudby vykouzlí kamera Marfina Preisse, jsou v pravidelných intervalech střídány topornými flashbacky, kýčovitými průlety nad náááádhernou moravskou krajinou (občas to vypadá spíš na spot cestovní kanceláře, eh) a humornými sekvencemi z interiérů. Do toho občas vpadne výtvarně přestylizovaný záběr á la okurky a jablka nebo dokonce náznak akční scény - výsledek ale neklouže. Chybí tomu Scottovo filigránské vedení, režisér tu je spíš za průvodce po rytmicky monotónním filmu, který žánrové formulky spíš jen naplňuje, než aby z nich destiloval podívanou, která šlape tak dlouho, až se zadrápne do kůže. Bobulím schází vyprávěčská vášeň, anebo naopak lehkost. Nefrčí to, nefrčí.

Na druhou stranu, sympatických žánrovek pro mladší publikum se u nás rodí strašně málo, takže i klopýtavý pokus chytře bavit musím docenit. Zvlášť když jsou jeho technické parametry minimálně srovnatelné s Pusinkami a když nám s takovou chutí dopřává pohled na Terezu Voříškovou, jedinou Bobulí entitu, která může plně konkurovat i západním vzorům. Baby tu máme prostě světové! A s filmy to po Bobulích a pár dalších vytoužených „lepších kusech“ možná taky nebude tak špatné. Možná.