V pátek ráno jsem otevřel Reflex a přečetl si rozhovor Tomáše Baldýnského s tvůrčí dvojicí Pusinek, režisérkou Karin Babinskou a scenáristkou Petrou Ušelovou. Ženský to byly na první pohled sympatický. Z písmenek sálal nadhled, ale i ohromný zápal pro věc. Ze stránek bych mohl seškrabovat satisfakci z toho, že drama o náctiletých slečnách dotlačily přes nepřízeň osudu do kin, dobrý pocit z odvedené práce, lehké obavy z přijetí. Na chvíli jsem se zamyslel, jestli by se všechna ta námaha neměla ocenit uctivější recenzí. Neměla. Chválím trailer, chválím paličatost a maximální touhu po dokončení mise, ale takřka totálně haním výsledek.

Pusinky provází vůkol přívlastky jako „upřímný“, „prožitý“ nebo „autentický“. Pusinky takové jistě jsou. Ale i špatný, místy až otřesný snímek může nést takovéto přídomky. Jejich úkolem je překrýt autorskou nemotornost, která se neustále vylupuje z právě otevřených temných zákoutí teenagerského filmu. Stejné lakování narůžovo provozují krásné obrázky a tradičně šikovná hudba Jana P. Muchowa (to seriózní čeští filmaři neznají jiného domácího hudebníka, který by stíhal držet krok se světem?). Kamera možná vypadá světově, mluvíme-li o nasvícení, nádheře zachycených slunečních paprsků, pohodě na slámě... Hudba stejně tak efektně podbarvuje nálady a ani zvuku nelze vyčítat klasické domácí zhovadilosti. Průprava z produkce reklam Karin Babinskou zjevně vybavila precizním zmáknutím technických požadavků. Jenže co z toho: Pouze vytříbeným audiovizuálem si nemůže dovolit opájet ani 300: Bitva u Thermopyl, natož český film vyráběný takříkajíc na koleně.

Slušelo by se přihodit ještě pochvalu hercům (holky mají jen málo nejistých momentů, výborní jsou i Ruppert nebo Vlasáková...), ale tím už je dopusinkováno. Zbytek obnáší buď čiré utrpení nebo nic neříkající žánrové výjevy. Škatulka road movie se v případě Pusinek stává znovu berličkou, která má podpírat vetchý příběh a spojovat tak zmatený shluk psychologizujících momentů. Už v prvních pěti minutách jsem si připadal, jak po nástupu do příslovečného špatného vlaku, který si to šine k tomu nejpovrchnějšímu podání nejhlubších existenciálních pocitů. Od samého úvodu se skáče ze scény do scény, z okamžiku do okamžiku, a to způsobem zcela nepříjemným, rušivým a na každý pád kostrbatým. Jako by mi každou půl minutu někdo další půl minutu ukradl, plátno se potápělo a vynořovalo ze zmatku a z postav zbyly afektované pahýly.

Proti úvodní charakteristice tří holčin, které se prodírají svými zlomovými prázdninami, nevypustím ani hlásku. Karolína si vyčůraně užívá své sexy vizáže ve světě chlapů (a před kámoškami), Vendula tak trochu závidí a svaluje vinu na nějaké to přebývající kilo, zatímco melancholická Iška vyděšeně zjišťuje, že se dost pravděpodobně narodila jako lesba. Jak se Iščina linie rozvíjí citlivě a vrcholí poměrně silnou katarzí (Ušelová se netají promítnutím vlastních zkušeností do scénáře – a je to vidět), tak se sebepoznání Karolíny a Venduly propadá do hysterického řevu. Vršení vypjatých scén lze vnímat kontrastně k jemnému, byť trochu jednoduchému, vykreslení Iščiných muk - na rozdíl od obav z vlastní homosexuality totiž vrtochy dvou zbývajících sokyň (sokyň bez příčiny) působí leckdy samoúčelně a hlavně strašně prázdně.

Pachtění po vypjatých emocích Pusinky čím dál tím silněji pohlcuje, takže po hodině je výsledkem neustálý štěkot (jak by spolu mohly tyhle „kamarádky“ vydržet dýl než den?), do něhož jsou instalovány další drsné okolnosti. V daném vizuálním aranžmá možná vyzařují jednotlivé scény autenticitu, ve shluku a v rámci jednoho scénáře bych však spíš hovořil o totálním maglajzu, který se přehnanými výlevy pokouší nahrazovat obyčejnou schopnost vyprávět. V Ulici, kterou Petra Ušelová píše (uff!), se s tím může vystačit. Ne však v celovečeráku, který má nahozenou opravdovost přenést do hlubšího diváckého prožitku. Drolí se film, drolí se i uvedený psychologický rámec. Postava Karolíny nakonec střídá dva výrazy, jeden koketní, druhý zamýšlený (hází přitom „filozofické“ výkřiky typu „Nikdo nemáme nic jsou přitom“), Vendulino požírání párků naproti tomu upadá k povrchní karikatuře. Holky ze sebe neustále vysávají dobrou náladu, naštvaně po sobě prskají a leckdy se chovají s prominutím jak úplné krávy (existuje v dnešní době civilizovaná dívka, s maturitou, která by nasedla ke dvěma třicátníkům do auta, v naději, že ji čeká něco dobrého?), aniž by šlo podle mého vypozorovat silnější a níže usazené motivace.

Pravda, možná tomu nerozumím. Možná nechápu ženskou duši a žiju v naivní chlapské představě, že když někam se svým kamarádem jedu, buď se k němu chovám slušně, anebo se s ním pohádám/porvu a šupajdím domů. Ano, jsem muž (všichni chlapi jsou pro vaši informaci v Pusinkách buď loseři nebo hovada), který v Reflexu pět minut zíral na fotografii blonďaté polobohyně Babinské, než se vůbec do toho zpropadeného rozhovoru začetl, což mě samo o sobě svým způsobem diskvalifikuje. Za své chromozomy XY se však na rozdíl od momentálně nejlepší ženské režisérky na světě, Larryho Wachowského, nestydím a tvrdím, že problém prostě je ve zmatlaném scénáři. Ten ničí i vizuálně opojné momenty, podmiňuje jejich prázdnotu a svým neustálým vrávoráním na hraně maximálních emocí destruuje většinu dobrého, s čím Pusinky zacházejí.

Určitě tím nemyslím věrohodnost chování jednotlivých postav a logickou návaznost jejích činů. V nekonečném afektu se po mém soudu těžko hledá smysl a vnitřní opodstatnění, některé dialogové sekvence pak ani nemusí sklouzávat k trapnému mentorování, aby se u nich člověk rděl, anebo pídil po významu. Ječení překrývá žádanou titěrnou manipulaci s charaktery. Gradaci. A pečlivou scenáristickou konstrukci. Postavy se topí v nesmyslech, jejich jednání připomíná s každou další minutou víc a víc rozhovory blbýho s hluchým. Abych mluvil věcněji... stačí si vzít třeba úplný konec, v němž Karolína významně zírá před sebe, zatímco Vendula vede neuvěřitelně toporný rozhovor se svým obdivovatelem. Holky se prostě chovají, jak kdyby vyšly z nepovedenýho filmu. A taky že jo... díky bohu, že před pár lety s náma takhle nemluvily. Nemusely číst svoje promluvy ze scénáře, neutápěly se potom v přechytralých blábolech.

Karin Babinská svůj celovečerní křest neustála. Samozřejmě, že třeba „lízačku na hajzlu“ nasnímala precizně, jinak ale její formální vyjadřování totálně zahltila záliba v detailech. Její zaujetí obličeji lze zprvu tolerovat, protože ze tváří se snáze preparují pocity. Spojování obličejů roztažených přes celé plátno ale často chybí plynulá mezihra. Střihová skladba jednotlivých scén je tak stejně kostrbatá, jako posuny v ději. Jen v tomhle směru se Babinské po mém soudu podařilo vybavit vnitřní konzistencí. Bohužel. Netřeba kvůli tomu myslet hned na nejhorší: Cit pro malebné obrázky předjímá šanci na reparát, pokud možno ve scenáristicky méně náročné žánrové přihrádce. Už v ní snad nebude tolika patrná nejistota debutantky, jíž se Babinská v Reflexu tak zuřivě brání. Jenže točit reklamu a přepsychologizovaný celovečerák, to je prostě jiný hřiště, jinej sport...

Někdy prostě nestačí ukázat prsa, aby se člověk dostal na kůži.