Jsou filmy, u kterých je jen otázkou času, než dostanou razítko VIM a Vetřelec je bezpochyby jedním z nich. Skoro každý ho viděl a kdo náhodou ne, ten o něm určitě slyšel víc než dost. A přitom je to v podstatě tak jednoduchý film. Ridley Scott vzal klasický příběh o domu, ve kterém je skupina lidí a zlý vraždící bubák, přesunul ho do vesmíru a natočil tak intenzivně, že člověk, který ho právě dokoukal poprvé, odmítne spát bez rozsvícené lampičky. Vetřelec není v podstatě moc originální film, ale o to tady vůbec nejde. Vesmír a obrovitý kosmický koráb Nostromo na člověka působí správně depresivně a i kdyby se samotné monstrum ve filmu vůbec nevyskytlo, nebyl by Vetřelec příjemnou podívanou.

To monstrum tu však je. Scott ale vsadil na klasickou hororovou poučku, že divák se nejvíc bojí toho, co nevidí. A je to pravda. Samotného Vetřelce v celé jeho kráse nám režisér ukáže prakticky až v závěru a do té doby se můžeme jen bát toho, co se nekontrolovatelně pohybuje po lodi a přidělává vrásky postupně se zmenšující posádce. Není kam utéct, není kam se schovat a není žádná šance nepřítele přemoci. Díky opravdu povedeným kulisám, specifické atmosféře a konec konců i vizuálnímu stylu H. R. Gigera vtáhne Vetřelec člověka prakticky okamžitě. Nejdřív pomalu buduje atmosféru a pak, počínaje scénou zrození samotné stvůry, už jen stupá nápor na divákovy nervy.

Vetřelec za těch dvacet osm let možná trošku zestárnul a herec navlečený v sebelepším kostýmu zkrátka dnes nevypadá tak dobře, jako počítačem vytvořená monstra, ale atmosféra tísnivého prostoru, strachu a boje o přežití dodnes neztratila nic ze své působivosti. I když bylo od Vetřelce natočeno spoustu filmů, které jsou na tom technicky lépe, Scottův první megahit bude ještě nejspíš hodně dlouho považován za standard, se kterým se bude muset srovnávat veškerá konkurence. A to je pro při jeho kvalitách rozhodně dost nezáviděníhodná pozice.