Ridley Scott vždycky točil dobré filmy, ale ani teď a ani v minulosti nebyl komerční jistotou. Blade Runner je toho důkazem, protože v době svého uvedení v kinech na celé čáře propadl. Rok 1982 zkrátka a jednoduše patřil hodnému malému mimozemšťanovi s dlouhým prstem, který se chtěl vrátit domů. Blade Runner si však svoje fanoušky našel a dnes se právem řadí mezi filmovou klasiku. A má k tomu hodně důvodů.

I člověk, který jinak scifi filmy nevyhledává, totiž musí uznale pokývat hlavou nad tím, jak si Scott poradil s architekturou města budoucnosti. Jeho neo-noir styl má i po čtvrt století podmanivou atmosféru. Déšť, špína a nepořádek tu jde ruku v ruce s nádhernými budovami osvětlenými tisícem neonů, nad hlavami se hrdinům prohánějí létající auta a divák má oprávněný pocit, že do tohohle města by se rozhodně nastěhovat nechtěl, ale sledovat ho z tepla obýváku je velmi příjemné.

Blade Runner však není povrchní pozlátko, které chce na člověka zapůsobit jen tím, jak vypadá. I když filmů natočených podle předlohy literárního klasika P. K. Dicka je hodně, ten Scottův se stále drží na špici. Vedle klasických scifi propriet totiž nabízí příběh, který je nejen napínavý, ale zároveň i chytrý a až překvapivě emocionálně silný. Rutger Hauer si svým ne úplně padoušským Royem Battym hezky nastartoval kariéru (to, že skončil ve srágorách na videu, je jiná věc) a z jeho výkonu člověka mrazí. Na druhou stranu je jeho jednání a touha po životě pochopitelné. Při závěrečném střetu s Deckardem tak vlastně není ani úplně jasné, kdo je tu za toho hodného a kdo za toho zlého.

Scott natočil zkrátka film, který donutí člověka přemýšlet o základních věcech. O podstatě lidství, o dobru a zlu a o tom, kam až je člověk schopen zajít, aby zabránil vlastní smrti. Jednoduché myšlenky v působivém podání. A ani po dvaceti pěti letech Blade Runner ze své působivosti nic neztratil.