Možná jsem neznaboh, ale Martina Scorseseho už jsem v duchu odepsal. Letec byl v mých očích úmorně nabubřelý, oscarová Skrytá identita jen vychtěným plagiátem Volavky, Prokletý ostrov řemeslným thrillerem prvoplánové dějové konstrukce a Hugo sterilním 3D festivalem s tak bezkrevnými postavami, že by je Travis Bickle musel v zuřivosti okamžitě postřílet. Všechny úvahy o stáří, odcházející síle a unavené mysli ale teď zvládl Scorsese rozbít a jako snůšku nesmyslů mi je vrazit až do krku.

Vlk z Wall Street: FOTOGALERIE

Vlk z Wall Street je instantní nadžánrovou klasikou.Vlk z Wall Street je totiž virtuózním návratem klasika v tom nejlepším myslitelném světle. Tříhodinová makléřská freska vrací Scorseseho k Mafiánům a Casinu, k epopejím o fascinujících postavách ve fascinujícím světě – i tady se zpříma představí hlavní hrdina, deklaruje svůj sen a popíše schůdky, po nichž k němu šplhá. Tentokrát nepotřebuje společenské uznání, moc nebo kontrolu nad městem a celým jeho byznysem – touží jen po penězích a benefitech z toho vyplývajících. A protože se k nim dere převážně během devadesátých let a z prosklených budov Wall Streetu, nelemují jeho cestu výbuchy násilí a litry krve, ale koks, striptérky, ludy, děvky, chlast a nulové morální zábrany. Mafioso drsňáci mají pauzu, místo nich tu je bezmála komedie o rozjívených vidlácích, co si chtějí užívat svých milionů.

Pátá spolupráce Leonarda DiCapria s Martinem Scorsesem klapla zatím jednoznačně nejlíp, přestože i tady se věk postavy míjí se stářím „božského Lea“. DiCapriova pozice je ve Vlkovi ale naprosto nenahraditelná – nejen že skoro nesleze z plátna, ale jeho proslovy od mikrofonu na velitelském můstku jsou zároveň tmelem i dynamem celé téhle kroniky.

DiCapriův Jordan Belfort je v nich charismatickým šéfem, jenž by pro tvrdou robotu nadchl i flákače z Clerks. Je bezprostředním bavičem, takže i puberťácké hýření plné štětek, koksu a rozházených prachů vyzní v jeho podání jako rozverná juchanda. Je kazatelem, který své ovečky přesvědčí o tom, že každý dolar, který neskončí v jejich kapse, je dolarem ztraceným. Je zuřivým koučem, jenž dokáže od mikrofonu namotivovat i poslední uklízečku v té nejzapadlejší zasedačce. A je i sektářem, který všechny ty duše zmítané mamonem přivede do absolutního skrblíkovského transu.

Jordan Belfort je ale i táta... ne ani tak od své „povinné“ rodiny, ale od svých zaměstnanců, kteří k němu vzhlíží tak, jako děti hltají své vzory. V jeho projevech proto nenajdete pouze podklady pro obžalobu hamižnosti a rozežranosti, nenahrává se tu na prvoplánovou obžalobu kapitalismu a na roztažení wallstreetovského hesla „Greed is good“ přes tři hodiny. V Belfortových slovech se totiž trefně odráží i uvědomělý individualismus, osobní zodpovědnost a touha po splnění vlastního amerického snu, ony nezastupitelné motory kapitalismu, které možná živí zvrhlý a nespravedlivý systém, ždímající z obyčejných lidí peníze, ale samy o sobě jsou vlastně veskrze pozitivní.

Vlk z Wall Street je díky takovým nuancím velmi pestrou a komplexní freskou, která toho řekne mnohem víc než desatero promítání Mooreova O kapitalismu s láskou.

Přitom pořád jde o vrcholně zábavnou, v jistých momentech až strhující epopej o vzletu a pádu, o šílené party, která přišla znenadání a zůstal po ní bolehlav a pochcanej tepich. Tempo filmu je fantastické, všechny epizodky se můžou pochlubit trefným (a obvykle dvojitým až trojitým) vypointováním, řemeslná stránka je excelentní: Všechny ty kamerové průlety nad stoly makléřů a spojovatelů skvostně fungují, takže i když místo drsných postaviček tentokrát sledujeme spíš komiky a násilí nahradila feťácká bezuzdnost nevyzrálých buránků, je cesta do jejich světa naprosto pohlcující.

Jedenasedmdesátiletý režisér se svou dvorní střihačkou Thelmou Schoonmaker přitom zase natrhává ánusy svým mladším kolegům, protože už úvod a další montážní sekvence dorovnávají to nejlepší, co kdy bylo na plátně rozhýbáno.

Přehrajte si trailer I při ďábelském tempu ale představuje jednu z nástrah mohutná stopáž. Tři hodiny jsou sakra dlouhé a určitě se dá diskutovat o tom, jestli třeba scéna s dolaďováním detailů smluv s trpaslíky už není příliš doslovným dokladem rozežranosti hrdinů, nebo zdali pravidelné připomínání některých vedlejších postaviček nešlo vyřešit přeci jen úsporněji. Dvacet minut dolů by asi všichni ocenili – a film by měl usnadněnou úlohu ve chvíli, kdy vlastně nemůže přijít s opravdu efektní (krvavou/slzavou/explozivní) katarzí. Utáhnout totiž přes tři hodiny kolos, který může stupňovat svou sílu jen skrze neuvěřitelnou scénu feťáckého amoku, v níž se DiCaprio po letech vrátí do kůže Gilberta Grapea (jasně nejvtipnější pasáž za poslední roky), nebo skrz karambol jachty na rozbouřeném moři, to je pořádná fuška.

Scorsese v ní nicméně obstál takřka dokonale. Jeho novinka je instantní nadžánrovou klasikou, velkorysým filmem, co bezuzdně baví, a přesto toho má hrozně moc co říct.

Jeden z nejlepších mistrových kousků.