Počátkem desátých let se zdálo, že Martina Scorseseho dohání to, co postihlo mnoho autorských legend. Když člověk světu nadělí takové kulty jako Casino, Mafiány, Zuřícího býka nebo Taxikáře, je zkrátka těžké, aby z tempa nepolevil a nedostavila se ona tvůrčí rozblemcanost. Když tedy přišel převážně "pouze" nadprůměrně přijímaný thriller Prokletý ostrov a následně ryze rodinná podívaná Hugo a jeho velký objev, mnozí se se Scorsesem jako brilantním režisérem loučili, neb se zdálo, že na vrchol svého řemesla se vrátí jen těžko. Jenže pak přišel Vlk z Wall Street. A Marty všem ukázal, že dovede nadělit nejen kvalitu, ale dokonce snímek, který se může směle zařadit mezi ta nejvýraznější díla jeho filmografie.

Od úkroků k experimentům s rodinnými animáky se totiž Scorsese vrátil k tomu, co tvoří podvratné jádro mnoha jeho výjimečných filmů - sledování cesty antihrdiny, kterak se dere na vrchol, ale cestou ztrácí prakticky vše důležité. Tím se životopisný snímek o megalomanském obchodníkovi na burze Jordanu Belfortovi řadí právě ke zmiňovanému Casinu, k Mafiánům, Zuřícímu býkovi nebo Králi komedie. Scorsese si je v tomto tématu jistý, navíc se opřel o skvělý scénář Terence Wintera, který tento postupný rozklad protagonisty zaznamenal pečlivě, napínavě, a hlavně - zábavně.

Namísto kriminálky či sportovního dramatu totiž Scorsese podnikl kulišácký kousek, když v jádru velmi tragický příběh zabalil do místy ryze komediálního hávu a z poměrně nechutného protagonisty udělal sympatickou figurku, které se dá po velkou část stopáže fandit.  Právě v tomto kontrastu lze najít největší sílu Wolfieho - od prvních minut nám Scorsese naděluje zběsilou mozaiku třeskutě zábavných eskapád, které jsou výborně vypointované, dynamické a postupně nás vtahují do světa, kde jde všem o tu jedinou drogu, jíž se nelze nabažit. Jenže pod komediálním hávem se pokoutně divákovi pod kůži krade tísnivé drama, které po mnoha desítkách minut nabitých výbuchy smíchu zdařile vpálí divákovi ťafku, komu že to vlastně celý film fandil, a že ti praví hrdinové sedí v metru a potí se jim koule (milovaný Kyle Chandler mimochodem bude skvělý vždy a všude).

Plejáda vedlejších postav a herců, kteří jim dali tvář, je neskutečně pestrá a zábavná. Jonah Hill jako slizký Donnie zde náramně sedne, stejně tak tvrdý Jon Bernthal, elegantní Jean Dujardin a až éterická Margot Robbie, jejíž přerod ve filmu je rovněž skvělý. Nelze si nevšimnout toho, jak povedeně s ní Scorsese přechází od erotického symbolu k rozcuchané mamině, aby ji divák vnímal stejně, jako ji vnímá samotný protagonista. Samostatnou kapitolou je pak Matthew McConaughey, na jehož scénu se celé (natřískané) kino těšilo již od prvních trailerů. A interakce, v níž si Belfort a Hannah povídají o kokainu a penězích, se rázem stala ztělesněním toho, když si jeden z herců během pár okamžiků naprosto podmaní celý divákův zážitek z filmu. Scéna je nejen geniálně vypointovaná a gradující, zároveň však dobře prokresluje hlavního hrdinu a to, co jej během jeho drogové odysey čeká. 

Do uší navíc vysmátému divákovi tříská turbulentní soundtrack, kde se potkávají Umberto Tozzi, Rolling Stones nebo Kanye West. Vynikající Scorseseho dvorní střihačka Thelma Schoonmaker pak dodává filmu přesně ten punc neurvalé sprostoty a odlehčenosti, takže se lze snadno ztratit ve všech hromadách peněz, drog, striptérek a tělních tekutin. Zábavné vedlejší figurky nepřestávají bavit a divák rozjančeně sleduje vulgární fresku a to, jak se postupně rozpadá. Protože v jejím jádru, stejně jako v jádru celého filmu, stojí Vlk. 

Scorseseho majstrštyk je pátou spoluprací mezi tímto režisérem a hvězdným Leem. A možná právě zde oba tvůrci tuto nesmírně plodnou společnou kariéru vymazlili k dokonalosti, neboť Vlk z Wall Street je DiCapriovým absolutním hereckým koncertem. Stejně jako si Jordan podmaňuje své zaměstnance rozjuchanými projevy a razantním charismatem, tak si Leo omotává okolo prstu i diváka svým hereckým přednesem, v němž se střídá vyjukaný mladíček, sebevědomý businessman, uslintaný feťák a děsivý despota. DiCaprio je ve všech polohách pevný a v přechodech mezi nimi plynulý. A stále zábavný. Právě zde dle mě dosáhl svého vrcholu.

Vynikající herci i postavy, skvělý scénář a soundtrack, režisér na vrcholu. A k tomu podvratné téma, které jde daleko za hranici běžných biografií či komedií. Pod frenetickou a zábavnou slupkou se totiž skrývá políček divákovi, který zkoumá téma morálky, manipulace a postupného rozkladu člověka. Není to film, který oslavuje amoralitu. Kdyby skutečný Belfort rozuměl sdělení filmu a nebyl narcistním egomaniakem, pravděpodobně by nesvolil ke cameu v závěrečných minutách. Kdyby chtěl Scorsese udělat Taxikáře jako komedii, vypadalo by to nejspíš právě takhle. A této zábavné originalitě se musí tleskat, neboť sedmdesátník celému Hollywoodu ukázal, jak natočit živý a zábavný film, který jasně ví, co chce říci, a volí k tomu tu nejlepší formu.