Dokumentární snímky Michaela Moorea jsou žánrem pro sebe sama. Jejich věrný divák už v podstatě nemůže být překvapen. Potká tlouštíka v kšiltovce, černém tričku a oprané bundě, která z něj má udělat obyčejného Američana, co z ulice bojuje proti kravaťákům. Do pěti minut stopáže si připomene smutný osud michiganského městečka Flint, které se neotřepalo ze zavření továrny General Motors, nejpozději v minutě desáté spáchá něco srandovního George Bush a než stihne promítač přehodit první dva díly filmového pásu, řekne Moore slova „like this…“ a pustí na plátno nějaký mrazivý záznam, jenž má zdokumentovat zvrhlost současné Ameriky.

Styl, metodika a myšlenkové zázemí se nemění, jen se rozšiřuje záběr a zagresivňuje dikce. Od osobního boje proti šéfům GM, přes celuloidovou dehonestaci minulého prezidenta, se Moore dohrabal až k obžalobě celého politického zřízení. Od mrazivě-trefného upozorňování na nedostatky, dospěl Moore až k zuřivým výkřikům, že kapitalismus je ryzí zlo. Prý se proti němu má bojovat a je nutné jej svrhnout. To je cíl a tenhle film k němu má nakopnout – argumenty se předhazují právě takové, aby se vytvořil obraz kapitalismu jako zhmotnění vší zrůdnosti, jíž se můžou propůjčit snad jen zločinci.

Jsou to věci na sáhodlouhou diskuzi, nahlížet na ně lze různě. Je vcelku logické, že když Moore nevyrůstal za komunistů, neznal hesla typu „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ a neviděl efektivitu socialistického hospodářství, může si na základě jedné firmy myslet, že i v praxi platí heslo z Císařova pekaře „Když všichni všechno všechněm dáme, tak všichni dohromady budeme mít moc“. Stejně tak může chválit tendenci danit bohaté devadesátiprocentní sazbou a naopak absolutně bránit všechny, kteří si pořídili hypotéku, aniž by ji mohli splácet. Za to přeci může jen propaganda. Nenasytné firmy. Zlí lidé v bílých košilích!

Moore předhazuje své poznatky takovým stylem, a v tak extrémně narušených souvislostech, že jeho snímek připomíná argumentaci u hospodského stolu. Jo, za mejch mladejch let byly cigarety levnější, všichni měli práci a invalidi nebyli. To byla bomba, mámo! Moore si pečlivěji než kdy předtím vybírá „jen to nejhorší“ ze složité problematiky a po vzoru nejzuřivějších levičáků líčí každého burziána, ekonoma, politika a manažera jako svini dobrou leda pro žalář. Nic proti tomu. Jeho právo, jeho pohled na svět. Bohužel Mooreův talent kombinovat argumenty na úrovni emocionálně-manipulativní už nefunguje tak dobře jako dřív, vtipné pointy se okoukaly, protože pracují na identickém principu jako ve všech jeho předchozích filmech, přičemž věcná podstata je čím dál tím problematičtější a posouvá Moorea někam na politickou tribunu, kde se už nevolá jen po větší solidaritě a alespoň částečných sociálních jistotách, ale brojí se bezmála za revoluci.

Výklad navíc po obsahové stránce několikrát sbíhá do roviny trapné, až směšné. Například obě velkolepé Mooerovy akce v terénu, tedy „kriminalizace všech na Wall Streetu“ a „vybírání peněz od bankéřů do pytle, se kterým Moore obráží finanční ústavy“ fascinují jen svou demencí, a ne smyslem pro pointu, zasazením do nového kontextu a úderností.

Aby toho nebylo málo, film se zhruba třetinu stopáže motá okolo nezajímavých jmen amerických finančníků, které by bylo dobré probírat tak maximálně na poradě redakce plné investigativních žurnalistů. Rozdat si jména, rozhodnout, kdo si vezme koho do parády, kdo koho nachytá a kdo díky tomu skončí v base. „Máte týden na to sepsat článek, pánové. Zmáčknete je. A oni půjdou bručet anebo se alespoň jejich klientelistická síť zhroutí, a s ní i celý systém. Konec porady, demokracie zvítězí!“ Předhazovat jména desítek pracháčů v rámci jednoho filmu, který nemůže jít do hloubky, a musí tedy redukovat jejich případnou záškodnickou činnost na pár cifer, je z hlediska divácké atraktivity tah přímo vražedný. A zcela nesoudný.

Moore to ale tak zjevně nevnímá a jako by pobíhal ulicí s praporem a burcoval ke změně. Už vypadá spíš jako demonstrant, vyřvávající hesla do megafonu, než jako vynikající kombinatorik a šikovný diskutér. Bohužel tím trpí hlavně jeho filmy, které si sice kladou čím dál tím větší cíle, ale jejich dopad a průraznost se spíš snižuje. Pokud bude pokračovat v nastoupeném směru, bude za pár let jen k smíchu… a hlavně mu už nikdo nebude věnovat pozornost.