Michael Moore je jeden z mála amerických dokumentaristů, který je známý i u nás. Nejdříve se uvedl s provokativním Bowling for Columbine (za což získal Oscara), potom si to rozdal se samotným Georgem Bushem ve Fahrenheit 9/11 a teď se rozhodl pečlivěji podívat na zoubek americkému zdravotnictví. S jeho filmy ale vždycky byl a nejspíš i vždycky bude jeden velký problém. Moore hraje spíš na svoje charisma a filmařské schopnosti než na objektivní zachycení skutečnosti. S tou si občas rád tak trošku zamanipuluje a tak není divu, že tenhle sympatický tlouštík je jednou částí filmového světa adorován za to, že se nebojí ukázat pravdu, a druhou polovinou diváckého spektra zatracován, protože ta pravda vlastně zas až tak úplně pravdou není.

Nejsme tu ale proto, abychom debatovali o tom, zda je Michael Moore aktivní levičák, osobitý bojovník za svobodu nebo jen chladně kalkulující svině (k tomu se můžete klidně vyjádřit v diskusi, pokud budete chtít). Teď si raději podrobně probereme jeho novinku. Pokud už jste měli co dočinění s nějakým Moorovým filmem, nemůže vás Sicko prakticky ničím překvapit. Michael Moore střídavě před diváka předkládá kruté osudy lidí, kteří neměli uzavřenou zdravotní pojistku a měli tu smůlu, že si na cirkulárce ufikli prsty a zároveň se pouští do pátrání, proč je v USA situace ve zdravotnictví tak špatná. Nepřekvapivě zjišťuje, že za všechno mohou politici. Především tedy cynický Nixon a úplatný Bush a jeho kabinet. Když už se chce divákovi zvracet nad tím, jak je to v Americe všechno zkorumpované a jak zdravotní pojišťovny hrabou dolary na nemocných, přesune se divák spolu s režisérem do zemí jako je Kanada, Francie, Velká Británie nebo Kuba, kde člověka vyléčí prakticky zadarmo (a v Británii mu za to ještě zaplatí). A na konci je jedna absurdní scéna, díky které by si každý měl uvědomit, že v USA opravdu není všechno úplně košér.

Takže vlastně jako vždycky. Tentokrát je tu ale jeden obrovský problém. Troufám si tvrdit, že americké zdravotnictví v Čechách nikoho nezajímá. Michael Moore točí v podstatě stále stejně. Je provokativní, je sarkastický, vtipný a zábavný. Tentokrát si ale vzal téma, které je i přes svou důležitost opravdu jen a pouze americké. Pepu Vopičku z Moravských Budějovic totiž bude určitě víc zajímat prezident Bush a válka v Iráku než nějaký Američan, kterému odmítli hradit léčbu leukémie. Na to první si náš Pepa může v hospodě zanadávat s kámošema a pokud si občas koupí noviny, tak alespoň ví, kde přibližně Irák leží. U toho druhého si maximálně tak řekne, že je blbý, že ten nemocný chlapík umřel.

To ale není největší problém. I když se přeneseme přes fakt, že Michael Moore si zase hraje z pravdou, stříhá staré televizní záběry tak, jak se mu to líbí a zatajuje důležité informace kvůli tomu, aby jeho film byl zajímavější a působivější, pořád nám tu zůstává jedna velká potíž. Tentokrát to není moc vtipné. Mooreovi jakoby došly nápady. První půlhodinu nám ukáže trpící lidi, pak se vydá na návštěvu do „sociálně přátelštějších státu“ a nakonec se pokusí z Ameriky udělat idiota. Tentokrát se nemůže opřít o zábavné animované filmy od tvůrců South Parku ani o rozhovory s militantními magory. Sicko je mnohem vážnější než Moorovy předchozí dokumenty a i když se režisér opět neobešel bez svých sarkastických poznámek a stylizace do průměrného Američana, který se diví, proč nemusí platit šedesát tisíc dolarů za přišití prostředníčku, tentokrát to zkrátka už není tak zábavné.

Sicko není špatný film. Bezpochyby se zabývá tématem, o kterém by se mělo mluvit, ale Moore už neumí překvapit tak, jako to uměl dřív. Bohužel tu ale zůstal jeho klasický režijní styl, u kterého to bude mít divák, jenž nechce používat vlastní hlavu, hodně těžké. Moore je přesvědčivý, ale když se nad jeho posledním filmem pořádně zamyslíte a nenecháte se oblbnout tklivou hudbou a krutými lidskými osudy, zjistíte, že jde vlastně jen o další levičáckou agitku, která by se dala shrnout větou „naše vláda smrdí a Bush je vůl.“ Někomu to ke spokojenosti možná stačí, ale já bych i přes režisérovu snahu ocenil, kdyby se příště pokusil pojmout svůj film trošku jinak. Takhle už začíná pomalu působit jako hospodský štamgast, který jen sedí a křičí, že vláda nestojí za nic. Alibisticky je tedy hodnocení pod recenzí naprosto neutrální. Hvězdičky si totiž můžete přičítat i odečítat jak se vám zlíbí. Při sledování Sicko totiž platí to, co platí pro všechny Mooreovy filmy. Záleží víc na vás samotných než na režisérovi, jestli odejdete z kina spokojeni nebo zhnuseni.

p.s.: Rád bych věděl, jestli je zdravotnictví na Kubě vážně tak kamarádské, jak ho Moore prezentuje. Pokud s ním tedy máte nějaké zkušenosti, napište mi prosím do vzkazníku.