Neznám nikoho, kdo by se na nového Krále Artuše těšil. Ani mě trailery extra nepřesvědčily, nedávné zahraniční recenze mluví o průšvihu a osobně považuji legendu o Excaliburu za neskutečně nudný materiál pro film. Šašek vyndá meč ze šutru a parta rytířů pak sedí okolo kulatého stolu a plácají se po ramenech, jak si jsou všichni rovni. Fakt mi to nikdy nepřipadalo jako bůhvíjak zajímavá látka. Těch důvodů, proč novinku Guye Ritchieho vyhlížet spíš s nervozitou než nadšením, bylo zkrátka dost. A jsem sakra rád, že to nakonec dopadlo úplně jinak, než bych ještě před pár hodinami čekal.

Král Artuš: Legenda o meči: FOTOGALERIE

V plánu je údajně šest sequelů, takže nepřekvapí, že Král Artuš začíná vcelku pomalu a jde do značné míry o to, že hrdina musí najít meč, naučit se s ním zacházet, vyrovnat se s vlastní minulostí a pak nakopat zadek záporákovi. Mohla by z toho vylézt vcelku normální dobrodružná podívaná, ale hned po vcelku velkolepé úvodní scéně se ukáže, že Guy Ritchie chtěl natočit něco o dost jiného. Jeho sliby o tom, že tenhle Král Artuš bude víc špinavý, drsný a mít pouliční atmosféru, fakt nebyly jen PR řeči a celá první polovina filmu do značné míry připomíná režisérovy anglické gangsterky. Artuše vychovaly prostitutky, je to namakané a přitom inteligentní hovado s přespříliš sebevědomým vystupováním, nebojí se dát někomu pořádně po tlamě i nějakou tu ránu schytat a chová se víc jako nevycválaný sígr a hospodský rváč než jako někdo, z koho by měl vyrůst hrdina. A Hunnamovi tahle role sedí skvěle. 

Režisér se tu vrací ke svým kořenům. Ulice Londonia jsou sice na pohled o dost jiné než zapadlé knajpy ze Sbal prachy a vypadni nebo Podfu(c)ku, ale lidi tu najdete skoro stejné. Hrdinové chodí cvičit do starověkého fitka, jemuž šéfuje Číňan, kterému říkají Kung-Fu George a dál ho neřeší (krásné fuck-off každému, komu v podobných filmech vadí černošští a asijští hrdinové), v obou světech musí obchodníci platit poplatky za ochranu, jen jednou kšeftují z kožešinami a podruhé s drahou elektronikou a člověka by ani nepřekvapilo, kdyby za rohem Vinnie Jones někoho mlátil dveřmi od auta. Guy Ritchie tu jednoduše vytvořil svou další klasickou londýnskou gangsterku. Jen ji přesunul do jiných kulis a i když to může působit divně, funguje to výtečně. A tak je to v Králi Artušovi se vším. Je divný, kombinuje věci, které k sobě možná moc nepasují (a někdy k sobě skutečně nepasují), dělá to ovšem tak sebejistý, že mu prostě budete držet palce. 

Příběh se sice ve své druhé polovině změní víc v klasickou hrdinskou fantasy, ale co se formy týče, tam Guy Ritchie zůstává pořád svůj navzdory tomu, že selský rozum jemu i producentům nejspíš našeptával, že to dost dobře nemůže fungovat. I tady jsou režisérovy typické trademarky, tedy extrémně rychle a klipovitě sestříhané scény, kde se během dvou minut stane tolik věcí, že by to při standardním tempu zabralo půl hodiny. Celé Artušovo mládí i výprava mimo náš svět tu trvají tak dvě minuty. Jinde by zabraly polovinu stopáže. A je to stejně efektní jako vždycky. Bohužel je s tím spojený i ten problém, že se spousta věcí musí dovysvětlit. Obvykle tak dostaneme působivou a nečekaně vymyšlenou epickou scénu, na niž se skvěle kouká, a po jejím konci musí přijít Djimon Hounsou a říct, co se vlastně stalo, proč a jaké to bude mít následky. Díky tomu má Král Artuš značně kolísavé tempo.

Přehrajte si trailer Slabší jsou bohužel i některé akční scény, v nichž se buď hodně zběsile stříhá, nebo dojde na pověstný digibordel, což docela zamrzí. Nikdy to naštěstí není tak zlé, aby to vyloženě otravovalo, přesto je evidentní, že Ritchie si je jistější při práci s postavami a když dostane jako režisér volnou ruku než když má vymyslet trikovou scénu nebo větší akční pasáž, což se bohužel nejvíc projeví v samotném závěru.

Král Artuš: Legenda o meči na to jde zkrátka trochu jinak než klasické fantasy. Je divočejší, špinavější, ale především přináší do žánru dříve neviděné postupy a režisérské nápady, jaké bychom si u fantasy asi nedovedli ani představit. A dělá to nesmírně sebevědomě. Ne vždycky to dopadne dobře a jsem si jistý, že spousta diváků režisérův styl nepřijme a Artuše nevydýchá, já však dám vždycky přednost odvážnému experimentu a pokusu dělat věci jinak než dalšímu Hobitovi. A nebo pokud mám být aktuálnější – jestliže vám u dvojky Strážců Galaxie vadilo, jak moc se drží vyjetých kolejí, Artuše zkuste. Ten na koleje kašle a jede si kam chce a jak chce. A i když to trošku drncá a možná si pár lidí bude chtít vystoupit, ta jízda za to rozhodně stojí.