Už je to drahných pár let, co si mi jeden kamarád stěžoval, že od Barbara Conana s Arnoldem marně hledá nějaké "maso". Prostě film, ve kterém záporáci sekají hlavy a škrtí krky, co po nich zbyly. Hrdiny, co si rande představují tak, že napnou biceps, ukážou meč (nebo něco jiného, ale podobně dlouhého) a vyhlédnutou oběť odtáhnou za vlasy na nejbližší rovinu, která může suplovat postel. Ponechme stranou, že filmový Barbar Conan s Arniem má k předloze daleko - když rakouský dub natáhne jednu velbloudovi, potřebujete ručník, abyste ze sebe setřeli ten kýbl testosteronu, který právě přicestoval z plátna. Jenže takoví borci postupně vymřeli a dneska se všechno žehlí, umělkuje a přizpůsobuje širšímu publiku, a to i v případě, že vás nezajímá rating. Leonidas možná umí řvát, ale v rozostřeném Snyderově looku a zpomalených záběrech byste animálnost hledali lupou, stejně jako na nových fotkách z Conanova remaku nebo tom legračním Spartakovi, který sice vypadá sexy a hrozně moc se snaží být "macho", ale je to stejná náhražka jako kožené kalhoty Kevina Sorba. Chlapáckost zkrátka chcípla s Russel Crowe|Croweovým Gladiátorem, případně s korejským akčňákem Musa. Jenže nikdo nenašel její mrtvolu, takže lze předpokládat, že se dřív nebo později vrátí. Třeba letos.

Syrová flákota Valhalla Rising, rozšafně brutální Centurion a rozkošně temný Conanův bratranec Solomon Kane by měly zafungovat jako Svatá trojice, která vzkřísí zbytky staré dobré odvázané krutosti, kterou se v dávných dobách skutečně nešetřilo. Kolega Duro se na Kane těšil jako na smilování, prorokujíc, že věrnost předloze, šikovný režisér a snaživý herec svedou zázraky. Jenže musel jít přepočítat ovce, takže se místo orgastických výkřiků nad tím, že se to fakt povedlo, dočkáte trochu střízlivějšího komentáře. Duro mě pak určitě v komentářích rád po(o)praví.

Od Michaela J. Bassetta se tak nějak čekalo, že s násilím, bezprávím a fotogenickým hnusem, oděným do šedočerné palety barev jaksi nebude mít problém. Stačí jeden záběr na okolí a je vám jasné, že dobro tu definitivně odcouvalo pod zem nebo za natřikrát zamčené dveře kostela, aby uhnulo démonům, čarodějnicím a zhypnotizovaným redneckům, jejichž sudlice přibíjejí k zemi kohokoliv, kdo se byť náznakem pokřižuje. Být dobrák v tomhle světě znamená, že se musíte trochu ušpinit - většinou od krve a vnitřností. Ovšem zabijatika, kterou předvádí hlavní hrdina v úvodní pětiminutovce, se co do počtu utnutých končetin skoro podobá legendární sekačkové scéně z Braindead. Majestátné kulisy za pět padesát, spousta praktických efektů a James Purefoy, který vypadá jako Hugh Jackman, co si odskočil z placu Van Helsinga a týden před natáčením si naordinoval rakovinu hrtanu. Jeho chrčák a zavilý obličej s chutí odehraje široký rejstřík nálad (už nikdy nikoho nezabiju vs. už nikdy nikoho nenechám žít), čepelemi zvrásněné tělo taky přidá svoje, takže tu zas jednou za dekádu máme postavu, které věříte nos mezi očima, co jiskří nutkáním z někoho udělat puzzle.

Děj není podstatný... místy připomene Constantinea, ale jde jen o nevinnou hru s klišé dobra a zla, kterou už známe nazpaměť. Kulisy plné do křupava grilovaných čarodějnic a psychopatického Marka Vašuta (jeho role je snad třetí největší v celém filmu) jsou dostatečným motorem děje, ačkoliv nějakou tu českou hlášku možná Marek utrousit mohl. Tak snad někdy příště. Vedle nenuceně se odvíjejícího příběhu vás překvapí zejména Bassetova jistota v nakládání s rozpočtem - akční scény jsou špičkové a nikdy nekončí dřív, než se všichni dosyta vynadívají, paseky, budovy, zbroje a zbraně jsou omlácené a vždy velké tak, že nemáte pocit nemilosrdného šetření. A když v závěru dojde na digitální triky těžkého kalibru, zachraňuje tenký rozpočet povedený design monstra, který ladně odvede pozornost od nedokonalých textur, pixelů a podobných nesmyslů.

Solomon je triumfem vůle a staré školy. Sází na charisma, nikoliv svaly nabrané v rychlokurzu. Digitální blivajz v pozadí smývá krví, blátem a deštěm... a když máte dost bláta a deště, uděláte brutální depku prakticky z čehokoliv, tím spíš z literárního braku, který staví na odiv svou přímočarost a nechává svého hrdinu rozkročeného mezi nebem a peklem. Tohle dilema by samo o sobě úplně stačilo, korunováno nějakým tím silnějším démonem v závěru. Všichni chápeme, že peklo po Kaneovi jde jak nadržený pitbul... stačilo by přitáhnout vodítko, ukázat prostředníček a odejít vstříc druhému dílu nebo další dešťové přeháňce. Jenže alespoň tady komerční snahy vystrčily svůj proradný drápek, a tak musíme posledních dvacet minut útrpně sledovat, jak vše souvisí se vším, a jak Solomona dostihnou jeho vlastní kořeny. Dialogy tu řídnou přímo úměrně své délce a i na hercích je vidět, že by radši někoho přetáhli mečem.

Křeč bohužel vytrvá až do závěrečných titulků, což je po působivé jízdě o to kyselejší tečka, o co producenti totálně zbabrali americkou distribuci a zadupali šance na pokračování šest stop pod zem. Ukecanost a neschopnost se na poslední chvíli vymáčknout je ovšem vlastní převážné části letní produkce, zatímco sychravá atmosféra a hrdina, co by vám na počkání spočítal obratle rezavým nožem, je nedostatkovým zbožím. Z přimhuřování očí už jsem vyrostl, ale protože mi tenhle film připomíná dětství plné filmů, které jsem v útlém věku rozhodně neměl vidět (naši sourozenci, spolužáci a další "dodavatelé" si to naštěstí nemysleli), udělám výjimku a šoupnu tomu naklonovanýmu Wolverineovi rovných sedm... a půl.