S nadstandardně nedůstojným zpožděním přinášíme recenzi na kriminálku, která se za pár měsíců jistě objeví v nejedné redakční topce. Už zkraje roku se totiž na Prime Videu objevila novinka Justina Kurzela, australského režijního samorosta, který teď slaví úspěchy díky tomu, že natočil své nejkonvenčnější dílo. Čemuž se rozhodně nelze divit.

Kurzel zaujal už debutem Snowtown, v němž pomocí eliptického vyprávění protkaného erupcemi násilí využil skutečného případu, jenž koncem 90. let šokoval část australské společnosti. K podobným proprietám sáhl i při mapování jedné znepokojivé masové střelby (ve filmu Nitram) či v dramatizované biografii desperáta Neda Kellyho. A ani vykročení za hranice australských true crime námětů v adaptacích Macbetha či Assassin’s Creedu nepřesvědčilo Kurzela k opuštění roztříštěné, často až vyloženě matoucí narace, jež bývá podřízena impresi dílčích okamžiků a podmanivé vizuální stránce.

Řád má s předchozí Kurzelovou tvorbou společného hlavně to, že popisuje skutečný případ, jehož podnětnost dalece přesahuje uzavření soudních spisů a uvěznění dopadených pachatelů. Na příběhu je však znát, že pod ním není podepsaný Kurzelův pravidelný spolupracovník Shaun Grant, nýbrž zjevně konvenčněji smýšlející Zach Baylin. Ten svou stopu zanechal hlavně na snímcích jako Creed III, Gran Turismo či Král Richard: Zrození šampiónek, tedy příběhově opatrnějších sázkách na jistotu, často skládajících poctu známějším a historicky osvědčeným žánrovkám.

Řád: FOTOGALERIE

A to je bohužel patrné i na Řádu. Kurzel s Baylinem explicitně zmiňují inspiraci velebenými kriminálkami jako Francouzská spojka, Všichni prezidentovi muži a Hořící Mississippi, atmosférou drsných detektivek ze 70. a 80. let novinka připomene třeba i Zodiaca, Temný případ, Na špatné straně, Wind River, Hell or High Water a pokračovat by šlo ještě dlouho. Oproti leckterým zmíněným „zahlerovkám“ a „sheridanovkám“ však Baylin nebral tropy kriminálního žánru jako základ k vybudování něčeho přesahového (ať už by šlo o sociální drama či třeba zúzkostňující thriller), nýbrž „jen“ smíchal fungující ingredience.

Nejpatrnější je to na postavách, jež jako by vypadly ze scenáristických příruček. Sledujeme zkušeného, drsňáckého, životem ošlehaného i sešlehaného detektiva, který už sice zřejmě nemá rodinu, ale zato má knír. Zachmuřené charisma Judea Lawa stačí na to, abychom jeho agentovi s přehnaně doslovným jménem Husk fandili – což platí i pro jeho kolegu, mladého a energického strážníka v podání Tye Sheridana (podezřele připomínajícího mladší a rurálnější verzi Toma Hardyho).

Tato klasicky nesourodá dvojice bez větších vnitřních třenic vyšetřuje propojené případy několik vražd, loupeží a bombových útoků, přičemž stopy vedou k mladému neonacistickému aktivistovi, který se už nehodlá spokojit s báchorkami starší generace, že bílí muži časem dostanou „svou“ Ameriku zpátky.

Chladný ďábel s andělsky nevinnou tváří Nicholase Houlta je skutečnou hybnou silou snímku, jehož myšlenky jsou stále aktuální – této vůdčí figuře se daří manipulovat nespokojené muže hlavně tím, že z nich snímá vinu za jejich životní prohry a obviňuje systém údajně ovládaný menšinami. Zkrachovalcům dává do rukou zbraně, aby mohli znovunabýt vládu nad svým osudem, což je samozřejmě lákavé nejen optikou počátku 80. let. Přestože totiž titulní ultrapravicová organizace působila na severozápadě Spojených států před čtyřmi dekádami, její rámcový duchovní odkaz je v působení manosféry a MAGA-kultu vcelku jasně patrný – což ostatně také přilákalo Kurzela k námětu a zároveň nejspíš odradilo zámořské distributory od toho, aby snímku věnovali náležitější pozornost.

Přehrajte si trailer Především díky Kurzelovi coby nápaditému režisérovi a také jeho častým spolupracovníkům (v čele s kameramanem Adamem Arkapawem a režisérovým bratrem Jedem skládajícím hudbu) se daří snímku udržet napínavé tempo po celou bezmála dvouhodinovou stopáž a šablonovité figury vsadit do emočně uspokojivých situací. Tuzemský divák tak může z umístnění díla na stream jen těžit, protože tohle je přesně ten typ čisté žánrové jednohubky, jakou bychom na platformách chtěli vídat každý týden. Nebo aspoň každý měsíc. Zjevně se ale musíme spokojit s tím, že se jí dočkáme jen párkrát do roka, což auru Řádu jakožto velmi sympatického díla ještě umocňuje.