Se shakespearovskými adaptacemi si není radno zahrávat, protože jich už máme tolik, že když si na mistra alžbětinského jeviště troufáte, měli byste k tomu mít dobrý důvod, nebo se na to radši vykašlat. V úplně nejlepším případě byste měli být egomaniak jako Orson Welles nebo Laurence Olivier, abyste materiál brali jako výzvu na souboj a šperkovali každou vteřinu, popřípadě měli mít divadlo v malíku jako Julie Taymor nebo alespoň Kenneth Branagh, který byl ve svém čtyřhodinovém Hamletovi shakespearovštější než Shakespeare sám a předvedl v kompilaci všech verzí hry něco, co tu doposud nebylo. Pak se tu máme o čem bavit.

Macbeth: FOTOGALERIE

Nabízí ale Macbeth Justina Kurzela s Michaelem Fassbenderem v čele něco víc než rozcvičku před jejich Assassin's Creedem? Ani ne. Takhle: Když na natáčecí plac pustíte hodně kouře a výsledný materiál promítáte zpomaleně, budete z toho mít vždycky na nějaké úrovni efektní záběr. Zvlášť když jste na skotských blatech. Gratuluju. Jenže pokud se vaše největší tvůrčí invence dobelhá k tomu, že nakonec, když už je fakt nuda, rozpoutáte za tím kouřem požár, aby oranžově svítil, tak jste tu zrovna neobjevili Ameriku.

A co tu krom pár (ve smyslu dvou) takto banálně pěkných scén máme? Hlavy, hlavy a zase hlavy. Nejčastěji hlavu Fassbendera nebo Cotillard, jak mluví. Jistě se tomu u Shakespeara nejde vyhnout a jistě nejde říct, že by hráli špatně, ale vracíme se na začátek: Když už Shakespeare, tak nějak zajímavě! Nestačí prostě „dobře hrát“ a nestačí být „adekvátní“.

Uchopení, jehož se podle všeho zhostili tři scenáristé, se navíc jeví poněkud nešťastně. Jde o typický nevypointovaný střet teatrálnosti a pokusu o realističnost vrcholící tím, že Fassbender uprostřed místnosti plné lidí nahlas mluví o tom, že spáchal vraždu a nikdo se to nesmí dozvědět. Což funguje na divadle, ovšem ve filmu, v jehož zbytku pracuje akustika bez výjimky zcela realisticky, působí podobné berličky jako nesmyslná a skoro komická vsuvka vytrhávající ze zážitku. Vlastně jsem nepochopil vzhledem na záběry dalších hostů, připomínajících normální reaction shoty, jestli ho slyší, nebo ne. Ovšem kdyby ho slyšeli, děj by přestal dávat smysl.

Na druhou stranu „smysl“ vlastně v pravém slova smyslu ani nenabude, může se od počátku jevit mírně nepřehledně. U Shakespeara však vždy platilo, ve filmu i na divadle, že se nečeká, že by byl člověk až takový ignorant, aby nevěděl, o čem ony notoricky známé hry alespoň zhruba vypráví. Pokud naše základky a střední školy odvádějí tak špatnou práci, tak bych to skoro nevyčítal Kurzelovi. Shakespearovské adaptace jsou vždy o vychutnávání si tvůrčích vizí a vnímání nuancí, jichž se ten který autor chytá – ne o vyprávění onoho rámcového příběhu, tenhle les snad další dříví nepotřebuje.

Přehrajte si trailer Stejně jako nejde u shakespearovských adaptací propadnout příliš často nadšení, nebývá snadné je odsoudit. Najdeme v nich díky kvalitám předlohy poměrně velký náboj a emoce těch silných střetů, když jsou dobře zahrané, musí mít vždy dopad. Což se potvrzuje a výčitkami a paranoiou posedlý král dokáže chvílemi strhnout.

A Kurzel umí vykreslit atmosféru, jen poněkud monotónně, takže jeho Macbeth příliš negraduje, zato vždy vypadá pěkně. Závěrečný duel zalitý ohněm je slušný kontrast oproti předchozí šedi, těžko však říct, jestli to stačí. Nebudu natolik nefér, abych tu vytahoval Wellesovu adaptaci, a skončeme tedy u toho, že tu byl celkem adekvátně adaptován notoricky známý příběh, krom zaškobrtnutí ohledně nedomyšlené teatrálnosti v realitě si herci s tou výzvou poradili a můžeme na jejich urputnou snahu, i přes mírně nadprůměrné dojmy, začít zapomínat, protože tady se do dějin nikdo nezapíše.