Filmy na základě skutečných událostí většinou nejsou detektivky. Málokdy bývají totiž skuteční zločinci tak chytří, aby o nich mohl vzniknout napínavý film. Hořící Mississippi je ale výjimka. Tedy do jisté míry. Nejde totiž tak úplně o detektivku. Oba hrdinové sice jsou strážci zákona, ale tenhle film není zas tak moc o jejich pátrání. Mnohem větší prostor tu dostává atmosféra městečka plného rasismu a nenávisti. Někdo máchá Biblí v ruce a plive nenávist na všechny černochy okolo, někdo si v hospodě občas postěžuje, že jeho „negerský soused“ by si zasloužil pověsit a někdo se navenek tváří jako liberál, ale rozdíl mezi černou a bílou barvou pleti je pro něj zatraceně podstatný.

Postupně gradující atmosféra nutí oba detektivy i diváky k tomu, aby si přiznali, že někteří lidé jsou zkrátka a jednoduše zlo. V Hořící Mississippi totiž nejsou klasičtí filmoví záporáci, ale obyčejní lidé, kteří bez logického důvodu nenávidí své sousedy, kteří mají jinou barvu pleti. Je až děsivé sledovat, že čím víc se Anderson s Wardem blíží k pravdě, tím horší lidé je obklopují. Ztráta lidskosti a opovrhování přikázáním „neublížíš bližnímu svému“ je o to děsivější, že něco takového se skutečně v roce 1964 odehrálo.

Díky chytrému scénáři a atmosférické režii Alana Parkera je zkrátka velmi jednoduché filmu propadnout. Hořící Mississippi ale nabízí víc, než jen pouhou atmosféru. Gene Hackman zde dovedl svého „nas*aného policajta“ k dokonalosti a když na konci filmu dostane od svých nadřízených volnou ruku, rozhodně se s nikým nepáře. Dafoe jako mladý intelektuál funguje výtečně jako Hackmanův protipól, ale největšími hvězdami jsou bezpochyby všichni herci, co tak děsivě zahráli rasistické burany z jihu. Těžko říct, jestli jde větší strach z nemyslícího psychopata Michaela Rookera nebo chladně uvažujícího rasistického šerifa v podání výtečného Gailarda Sartaina.

Hořící Mississippi je zkrátka jeden z těch filmů, který dokáže člověka pobavit tím, jak je natočený, ale zároveň ho donutí zamyslet se nad tím, o čem je. Když se totiž při úvodní scéně na silnici ozve mrazivě jednoduchý hudební motiv, při kterém je trojice politických aktivistů bez lítosti postřílena, nesleduje se to zrovna příjemně. A tenhle pocit zůstane až do konce závěrečných titulků. Zvlášť s vědomím, že i když byli skuteční viníci nalezeni a potrestáni, verdikt nad jejich činem byl vynesen teprve před dvěma lety.