Zítra je tomu na den přesně 35 let, co Francouzská spojka vstoupila do amerických kin. Na bonusovém disku k filmu se tvrdí, že "tento film Williama Friedkina redefinoval žánr a Hollywood už po něm nikdy nebude jako dřív." To je bez pochyby poněkud velkohubé vyjádření, protože každý druhý film by se rád viděl milníkem, který všechno změní a nikdy se na něj nezapomene. Každopáadně jde o první ze dvou filmů Williama Friedkina (druhý je samozřejmě Vymítač ďábla), jimiž splnil svou filmovou misi a složil zkoušky z filmařské dospělosti. Vše co natočil nad to, je už jen do počtu a kvalitativně kolísá od průměru k podprůměru. Jakoby si Friedkin po filmařské stránce teprve teď prožíval své teenagerské období hledání.

Řekněme si to na rovinu: Francouzskou spojku nemůžete milovat kvůli jejímu vyvrcholení, které je přinejmenším podivné a vypadá, že nás někdo škodolibě připravil minimálně o deset minut děje. Teď už jsem si na to jakž takž zvykl, ale poprvé jsem málem vyletěl ze sedačky a chtěl žádat ČT o vrácení koncesionářského poplatku, protože masakruje filmy. Jenže ono to tak je: film končí v naprosto nečekaném momentě, kde by jiný režisér nasadil akční/přestřelkové inferno. Tolik k nedokonalostem. Dodnes však funguje feeling 70. let se sexy hudením podkresem a vnitřní kinetika (a to Friedkin paradoxně nijak zvlášť dynamickou kameru nepoužívá), kdy máte dojem, že Popeye a Rusty jsou neustále v pohybu a jako nabuzení ohaři se ženou za vyřešením případu. Jakoby už v příštím okamžiku mohlo být pozdě a všechny nasbírané stopy ztratily svůj smysl.

Roy Scheider se sice snaží jak může, ale na vagón utržený z vlakového depa v podání Gene Hackmana nemá ani náhodou. Z jeho Popeya úplně čiší, že kdyby mohl, lámal by kosti a přerážel sanice každému, kdo se kolem něj jen trochu otře. A když se mu věci nedaří podle jeho představ, to je teprve oheň na střeše! Kdo si pamatuje scény sledování Charniera v metru a nebo honičku nadzemní dráha versus ukradené auto, kdy podvědomě šlapete na brzdu, jistě mi dá za pravdu. Na úspěchu filmu zřejmě mělo podíl víc faktorů, každopádně v jiné konstelaci už se návrat do těch samých vod nepodařil. Francouzská spojka 2 od Johna Frankenheimera sice není naprostý propadák, ale oceníte na něm spíše jednotlivé obstojně natočené scény než celkovou atmosféru. Ten pocit, že být polda je vážně tvrdý chlebíček a už nikdy si dokonale neumyjete ruce, v něm pravděpodobně budete hledat marně. Francouzskou spojku Part One vám tudíž doporučuji víc než vřele. A mimo jiné je skoro v každé půjčovně.