Adonis Creed za dva filmy (a k tomu několik mimofilmových let) ovládl svět boxu a hned v úvodu tak sledujeme jeho „poslední“ zápas v kariéře. Už tady se hlavní hvězda filmu Michael B. Jordan coby debutující režisér prokazuje pár zajímavými nápady jako zpomalovačky à la Guy Ritchie v Sherlockovi. Možná ještě důležitější než první boxovací scéna je ale samotný prolog, kdy se ocitáme na začátku nového milénia a sledujeme dva mladé kluky, Adonise a Damiena, jak potají v noci vyráží na boxerský turnaj. Zde se totiž dozvídáme, že tím talentovaným zápasníkem byl původně Adonisův nejlepší kamarád „Dame“, který turnaj vyhraje a cestou zpátky popisuje náctiletému synovi slavného Apolla Creeda, jak se jednoho dne stane světovým šampionem. O chvíli později ale dojde k incidentu, po němž Damian skončí ve vězení, a my se s Adonisem vracíme do současnosti o nějakých dvacet let později, kterak na vrcholu kariéry odchází do předčasného důchodu.

Proč je to důležité? Protože tím scénář Zacha Baylina a Keenana Cooglera (s námětem pomáhal i Ryan Coogler) nenápadně předesílá, že tentokrát budou o něco zásadnější roli hrát věci mimo ring, byť to rozhodující samozřejmě přijde v něm. Třetí Creed je tak v tomhle směru docela podobný pátému Rockymu nebo třeba Warriorovi, kdy rodinný aspekt a vztahová dynamika venku měla velký dopad na to, co se dělo uvnitř jednotlivých zápasů (více než tomu bylo v ostatních dílech). S návratem dospělého Damiena (Jonathan Majors) z vězení a do Adonisova života pak přichází další aspekt, a to že de facto sledujeme záporáka, který se ale zpočátku jako záporák vůbec nechová a nejeví. I proto je dobrá polovina filmu nečekaně svěží a na poměry série unikátní, jelikož funguje v podstatě jako thriller, kdy jen s napětím očekáváte, kdy se situace zlomí, co se pokazí, a proč dva staří přátelé skončí eventuálně v opačných rozích a celí od krve.

Jordan za kamerou pak odvádí zhruba stejně dobrý výkon, jako před ní. Snímek v podstatě celou dobu náramně odsýpá, má pohodové tempo, díky stupňujícím se zvratům krásně graduje, a ještě k tomu na velkém plátně vypadá extrémně dobře (i co se různých montáží a rámování týče). Konkrétně v té první půlce snímku navíc rezonují i jednotlivé emoce, jak scény různě doznívají. Problémy tak přichází až s tou druhou polovinou.

Zde totiž nastupuje podstatně schematičtější zbytek stopáže, kdy navíc slibně rozjetý příběh začne působit zbytečně zkratkovitě a dochází na tradiční klišé boxerských filmů aka „jseš starej, polámanej, ale musíš se hecnout, abys své slabiny proměnil na své přednosti“. Je to vlastně velká škoda, protože do té doby se třetí Creed podobným věcem sympaticky vyhýbal a místo toho věnoval spoustu času budování vztahu mezi Adonisem a Damianem a především prohlubování vztahu mezi Adonisem a jeho rodinou, kdy velký prostor dostala nejen Tessa Thompson, ale také jejich hluchoněmá dcera Amara (Mila Davis-Kent), která toho po tatínkovi nemálo zdědila. O to víc zamrzí, když pak scénář většinu těchto věcí zahodí, aby co nejdřív dostal Adonise zpátky do formy a mohlo dojít k finálnímu zúčtování.

Právě v něm totiž emoce zdaleka nešlapou tak dobře, jak by nejspíš měly, a jak to například fungovalo ve výše zmíněném Warriorovi. A to navzdory tomu, že jak Jordan, tak Majors odvádí zatraceně přesvědčivé výkony. Už jsem to psal v recenzi na třetího Ant-Mana, Jonathan Majors je fakt démon. Místo duté palice s horou svalů, jako tomu občas v tomto žánru u záporáků bývá, tady ztvárnil mnohem komplexnější postavu, se kterou lze do velké míry soucítit, můžete jí fandit, můžete ji i nenávidět, rozhodně vám ale nebude ukradená. Po seriálu Lovecraft Country jsem od tohoto herce upřímně moc nečekal, s každou další rolí mi ale dokazuje, že jsem se v něm ohromně mýlil, protože v současnosti patří mezi nejzajímavější herce své generace.

Za zmínku pak stojí ještě jeden aspekt třetího Creeda a to zjevné snahy o budování širšího univerza. Kromě Adonise a Damiana se zde objevuje řada dalších boxerů, včetně třeba Draga s tváří Floriana Munteanu, který by měl časem dostat i vlastní spin-off. Naštěstí to do příběhu všechno celkem logicky zapadá a nepůsobí to přílišným kalkulem, jak by v rukou méně schopných tvůrců a chamtivějšího studia klidně mohlo. V budoucnu bych se vlastně nedivil ani nějakému ženskému spin-offu.

Třetí Creed zkrátka a dobře dělá plno věcí správně, od práce s postavami, přes veškeré technické aspekty, až po samotné boxerské pasáže, o nichž jsem tu zatím moc nemluvil. Důvod je prostý – ono jich tam zase tolik není, a jak už jsem avizoval na začátku recenze, nehrají tu až tak velkou roli. Nicméně když už na ně dojde, je v nich vše, co by fandové série nejspíš čekali. Osobně jsem ocenil i menší experimentování, konkrétně v závěrečném duelu, kdy v jednu chvíli Jordan vypne všechen okolní balast a oba zápasníky izoluje, takže chvíli slyšíte jen jejich funění a rány. Navozuje to intenzivnější dojem, jemuž bohužel podráží nohy jenom fakt, že to zkrátka není kvůli uspěchanosti tak emocionální, jak by mohlo. Z tohohle pohledu tak zároveň Jordanovi zbylo spoustu prostoru na zlepšení, ačkoliv ne všechno byla nutně jeho chyba. Kolem a kolem je však třetí Creed úctyhodným příspěvkem do série, která bude brzo slavit padesát let. Což nás přivádí k poslední poznámce a pro někoho možná do očí bijící absenci jistého herce.

Přehrajte si trailer Ne, Rocky s tváří Sylvestera Stallonea se tu tentokrát opravdu neukáže – dokonce ani na pár vteřin někde v davu. Přitom jsem při sledování myslel na to, že by klidně mohl, i kdyby jen z nostalgie, na jednu scénu, aby Adonise coby mentor nasměroval. Důvodem absence jsou producentské spory, do kterých se tu teď pouštět nebudeme. Stranou toho, že mi Stallone osobně chyběl, už jen z hlediska nějaké návaznosti a respektu vůči němu, je ale fakt, že film jako takový Rockyho zkrátka nepotřebuje. Třetí Creed úspěšně vystoupil z jakéhokoli stínu, jenž nad ním doteď mohl viset, a pakliže máte rádi tenhle žánr, baví vás trochu osobnější sportovní dramata, nebo jen chcete vidět dva neskutečně namakané borce, jak si zdatně dávají pár minut přes držku, budete z filmu odcházet nadmíru spokojení. Navíc je to závěr trilogie, která byla pokaždé trochu jiná, ale mně osobně pokaždé zvládla udělat něčím ohromnou radost. V tomhle filmu je to celý úvod a věci kolem Majorse, kvůli kterým dokonce zvažuji i druhou projekci. To jen k té sedmičce, která byla málem osmičkou.