Hned na začátku budu alibisticky adresovat možné výtky k zařazení snímku do V.I.M.

Za prvé: Byť pomalu (ale jistě) napravujeme letité resty, tak v bobtnající rubrice pořád chybí několik majstrštyků Davida Leana, Williama Wylera, Howarda Hughese, Bély Tarra a mnoha dalších legend stříbrného plátna. Chápu, že dnešní zařazení „pouze“ 13 let staré nezávislé dramedie z dílny Setha Rogena a jeho producentského partnera Evana Goldberga může nejenom na cinefily působit jako červený hadr na týden nekrmeného býka z Pamplony.

Za druhé: Z banálního slovního spojení „ty nejsilnější příběhy píše život“, kterým zrovna 50/50 častuje v různých obměnách pomalu každý třetí komentář na CSFD, také dostávám už od nepaměti osypky. A není to jenom kvůli tomu, že třeba Stanley Kubrick a Christopher Nolan nikdy nebyli ve vesmíru. Nebo Vietnamu, respektive Gothamu.

Za třetí: 50/50 je po formální stránce sice zručně zrežírovaný, ale ničím výjimečný film. Jonathan Levine jako režisér nikdy nezářil a už ho v textu více zmiňovat nebudu.

Za čtvrté (a naposledy): Dramedie pro někoho lacině dojí slzy a s divákem samozřejmě trochu manipuluje (ale který film to v jisté míře nedělá), aby dosáhla kýženého výsledku. Chápu, že občas trochu šablonovité zkratky, aby se člověk rozslzel, mnohé rozčilují a vaše hodnocení kvůli tomu automaticky klesá minimálně o hvězdičku.

Proč tedy hodinku a půl dlouhý souboj mladého Adama se smrtícím nádorem dostává V.I.M. štempl? Jedničku s hvězdičkou si zaslouží především Will Reiser, který mimo jiné produkoval Da Ali G Show se Sachou Baron Cohenem. Kamarádovi Setha diagnostikovali v 25 letech rakovinu páteře. Will cestu peklem přežil a napsal víceméně autobiografický scénář.

Boj o život bystrého pozorovatele Willa/Adama ve filmu nešustí papírem a alespoň chvílemi se v něm najde snad každý, kdo se ve svém blízkém okolí (obávám se, že nás bude většina) s tou ku*evskou nemocí setkal. Biják samotný každopádně stojí a padá na postavách, které dojemný příběh zalidnily. A já ansámblu s dovolením věnuji většinu dnešního vzpomínání na nejenom v našich končinách oblíbený snímek.

Představitel hlavní role Joseph Gordon-Levitt si po snílkovi v 500 dní se Summer znovu vystřihnul sympatického mladíka, se kterým se lze velmi rychle ztotožnit. Jeho Adam však není žádný hrdina, který se po úvodním šoku vyrovnává s nemocí jako ten největší frajer.

Kdepak, chvílemi sledujeme ztracenou existenci, které se rozsypal celý svět a ona se nachází v temnotě, kde nemá místo vyděšená maminka, starající se o manžela s Alzheimerem (skvělá Anjelica Huston, když už chválím herce a herečky). Adam si jde raději zahulit s postaršími pacienty, které potká na chemoterapii. Jako kdybych ho slyšel a odezíral mu ze rtů nevyřčená slova: "Ať jdou všichni do p*dele. I ta vlezlá máma. Nikdo neví, co právě prožívám."

Těžké to s ním má i Anna Kendrick, pro kterou je Adam jedním z prvních případů. Nedostatek zkušeností končící studentky a začínající terapeutky, jež se snaží za každou cenu svého pacienta "dotknout", je pro něj vlastně tragédie. Vždyť jeho situace vyžaduje toho největšího profíka, který ho vyvede z labyrintu pochybností o sobě sama. Nebo snad ne a věkem korespondující bordelářka ho zachrání tím, že v tom plave stejně jako on? Děkuji i za vděčnou romantickou linku.

Výše jsem zmiňoval, že 50/50 stojí a padá na postavách. Také jsem naznačil, že film občas s divákem manipuluje a tím se dostáváme k mojí první menší výtce – možná až příliš letmo načrtnuté zrzavé přítelkyni Rachael, kterou si zahrála Bryce Dallas Howard. Přiznám se, že když jsem film viděl před třinácti lety poprvé, tak jsem ji jako mladý vocas v duchu častoval těmi nejhanlivějšími nadávkami. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak asi nespravedlivě.

Pro Reisera bylo psaní scénáře očividně terapie, kde se podle mého názoru mimo jiné vyrovnával i s nějakým bolavým rozchodem. Nabídnul totiž divákům jednorozměrnou a na první pohled zavrženíhodnou postavu, která zbaběle opustí nemocného boyfrienda v tu nejhorší možnou chvíli. Možná potřeboval vykreslit kontrast zrádné ženy a věrného kamaráda. Aby to do čumáku udeřilo na první dobrou úplně každého, pomohl si s nevěrou zrzky. To už té mrše přece nemůže fandit vůbec nikdo, že?

Postava Rachael svého přítele hned neopustí. Alespoň zpočátku se snaží.. Pořídí mu škaredého "terapeutického" psa a fakt, že jejich vztah nebyl harmonický už před začátkem zdravotních trablů je sice zmíněný, ale jako ta největší svině je přesto vykreslená jenom nevěrná Rachael. Ne, nebráním ji, jenom se ji na rozdíl od Reisera a kluků na gauči zkouším pochopit. Jenom mimochodem – možná by na ni dnes, na prahu čtyřicítky, Rogen s Reiserem nahlíželi přece jenom shovívavěji. Ale to je jenom jedna mírná výtka k postavám, se kterými celou hodinu a půl dýcháte.

Pro mě osobně je 50/50 stejně jako Superbad v prvním plánu spíše než o vyrovnávání se s rakovinou dojemným příběhem o přátelství. Rogenem zahrané buranské hovado znám. Člověk, kterého byste za nevhodné kecy a četné ostudy v pohostinských zařízeních občas zabili. Zároveň ale kámoš do nepohody, který nezdrhne, když jde do tuhého. Jistě nebudu jediný, komu při scéně s knížkou na záchodě ukápla slza. A už pomalu stačí, však vy jste 50/50 už jistě viděli a také máte podobného kamaráda. Nebo jím dokonce sami jste.

Snímků o rakovině samozřejmě vzniklo mnoho. Některé se dokonce s větším či menším úspěchem pokoušely najít humor v trudné realitě boje o život. Ale marně teď pátrám po nějakém, který by namixoval takhle svěží koktejl vulgarismy prošpikované komedie, romantiky a dramatu.

Co si vzpomínám, tak moje spřízněná redakční duše KarelR dala v recenzích desítkové hodnocení dvěma filmům. LEGO příběhu (V.I.M. bude… nikdy) a právě 50/50. V případě dojemné nezávislárny, která při pohledu na nízké tržby v době premiéry bohužel prošuměla a českým kinům se dokonce vyhnula, jeho plnou palbu i dnes milerád podepíšu.