Je to tam. Znovu. Tentokrát bez netopýřích kostýmů a bez Christiana Balea, ale s větším rozmachem. Země totiž umírá a naděje lidské rasy se upírají ke hvězdám. A k vesmírné posádce Matthewa McConaugheyho, jež musí objevit nové obyvatelné světy.

Interstellar: FOTOGALERIE

S Nolanem můžete opravdu podstoupit vesmírnou odyseu v tom nejryzejším blockbusterovém smyslu. Sto šedesát minut velkého hollywoodského vyprávění je do mrtě využito, děj je tradičně nolanovsky nahuštěný, a když už se utrácí minuty něčím, co na první pohled nestrhne, je to důsledně využito v dalších kapitolách téhle kosmické kroniky.

Plynou v ní roky, vůkol se míhají planety, lítá se napříč galaxiemi a i skrze černé a červí díry. Nolan si sice neodpustil svou tradiční „vzletnou“ závěrečnou koláž, při níž by už klidně mohl hrát motiv ze Star Treku a hledělo by se vstříc dalším vesmírným dobrodružstvím, jeho novinka ale nikdy neztratí punc zemité a v rámci svých možností i realistické podívané, s visačkou „future is now“.

Všechno je krásně hmotné, kamera se mazlí s materiály, na něž si „můžete sáhnout“, díky čemuž má to objevování nových koutů vesmíru ten ryzí průzkumnický naturel, ten opravdový feeling malých krůčků pro člověka (i když leckdy bolestivých, riskantních a nebezpečných), ale velkých skoků pro lidstvo.

Nolan obdivuhodně pracuje s měřítkem vyprávění, když boj o přežití lidstva ilustruje na jedné rodině a apokalypsu vztahuje k jednomu maloměstu a kukuřičnému poli. Rozhodně to ale nepůsobí nějak nepatřičně (postavy Michaela Cainea navíc umí shrnout i globální průser do pár vět) a naopak se tahle subtilní linie velmi účinně propojuje s monumentálním kosmickým rozměrem. Interstellar se tady nepouští do kdovíjakých filozofických hlubin – překračuje spíš omezené vnímání času a prostorových dimenzí nás pozemšťanů, žijících ve 3D. V rámci dynamiky děje pak sází na krystalicky čistou víru v lásku, rodinu a odhodlání bojovat za bližního svého.

Nevidím v tom nic banálního. Je to spielbergovská sentimentalita v tom dobrém slova smyslu, navíc v mnohem působivějším podání, než jakého jsme se dočkali třeba v A.I. nebo ve Válce světů. Hlavně tím ale získává emocionální náboj rozmáchlá výprava, která to niterně lidské konfrontuje s neživými dálavami vesmíru – a je v podstatě jedno, jestli jde o slzy, stesk, lásku, nebo o výlevy sobectví a zkaženosti. Tak jako se špičkoví vědátoři nedokáží zbavit iracionální víry v Boha, tak se ani tahle space-tech podívaná nezřekla, ehm, srdíčka. A je to dobře, protože ve starosvětsky vypilovaném scénáři, kde jsou každá věta a každý motiv pečlivě užity, se mohl odvyprávět příběh velkolepý a komplexní, i intimní zároveň.

Technická stránka věci je samozřejmě famózní. Nolan s trikaři znovu maká na tom, aby žádné digitální triky vidět nebyly. Mohl by ukazovat víc, mohl by se pokoušet oslnit dalšími pompézními záběry na scenérie z jiných planet, ale tahle úspornost prostě pracuje ve prospěch filmu a postav. Přesto není divák ochuzen, protože jedna plavba okolo prstenců Saturnu vydá za celou procházku s trpaslíky po Středozemi.

Průlety dírami jsou pak neskutečným, hypnotickým zážitkem. Dokonalým souladem „plného“ IMAXovského obrazu s vtahujícím zvukem, jenž precizně dopují Zimmerovy varhany. Nic takového tu ještě nebylo. Což lze pochopitelně říct i o Babovřeskách 3... ale na tohle nevtíravě opulentní plachtění mezi světélky budete vzpomínat o něco raději.

Interstellar to nebude mít tak snadné jako Počátek nebo Temný rytíř, protože tak jako se nebojí sentimentu, neštítí se ani béčkových podzápletek (viz Sunshine) anebo logicky sporných odhalení. Navíc důsledně neplní fanboyovská přání, protože není sci-fi roller-coasterem, jenž by za každou cenu letěl dál a výš, ale místo toho se bez ustání vrací domů – to mu ale ve výsledku na působivosti neubírá, spíš naopak.

Nolan má situaci usnadněnou díky své absolutní řemeslné zručnosti: I obyčejná honička kukuřicí za dronem je v jeho podání nadupanější než celá pětka a šestka Rychle a zběsile. I strohé postávání u farmy je díky záběrování a zvukové stopě atmosféricky hutné. A průlety kosmickými zákoutími nebo nad zmrzlou vulkanickou krajinou řekl bych, samovolně spirituální (Zimmer fakt rulez!).

Nolanovi teď víc než kdy předtím pomáhají i herci: Jessica Chastain jako „poslední květ“ na hynoucí zaprášené Zemi, jemná Anne Hathaway plnící podobnou roli jako Sandra Bullock (v mnohem plytčí) Gravitaci a samozřejmě hlavně McConaughey, znovu maximálně zarputilý, uhrančivý, hrající naoko normálního chlápka, za jehož zorničkami neustále probleskuje cosi démonického. Právě McConaughey do těch strnulých kulis, se skutečnými skafandry, těžkou technikou a plechovými roboty, vnáší ohromnou dynamiku a živelnost. Chvála mu.

Interstellar je grandiózním sci-fi blockbusterem, jenž díky svému důvtipnému zpracování bude stárnout pomaleji než rozlítanější digi-konkurence. Pokud byste měli letos vidět jeden film, měl by to být právě nový Nolan. A určitě by to mělo být v pražském IMAXu.

P.S.: Postavy Michaela Cainea a Caseyho Afflecka by šlo zužitkovat ve dvojce. Škoda, že nebude.

P.P.S.: Kafralové a Matt Damon, ať si vzpomenou, jak dopadlo Elysium. Zde proveden aspoň částečný reparát, na více frontách... :)