Jsou filmy ze kterých vylezete a musíte se něčeho chytit. Ty jiskry v očích jako by chtěly vyskočit ven, mrazení v zádech jako by vás zbavilo rovnováhy. Hodně to zmiňujeme u trailerů a možná se to napříč komentáři trochu devalvovalo, ale všichni ten pocit znáte. Někdo to zažil u Potomků lidí, někdo zas u Fontány. Mrazení je to příjemné a nepostižené okolí ho většinou závidí. Musím se přiznat, že "desítkářům" pod Fontánou jsem ho záviděl moc. Ale s tím je konec. Taky jsem se dočkal. Rozklepaný nadšením, zalitý sluneční září, která odpaluje zatuchlé hollywoodské struktury a naznačuje lepší zítřky. Ano, tahle recenze bude hřejivá. Nasaďte si tmavé brýle, roztáhněte záclony pusťte si nějakou dobrou muziku. Začínáme.

Moudra o umírajícím Slunci a atomovce o velikosti Manhattanu, která má štěpnou reakcí nastartovat nový zdroj tepla, který by usmrtil všechny sněhuláky na naší modré planetce, si Danny Boyle odříká prostřednictvím Cilliana Murphyho už v první scéně, takže se nemusíte bát, že by vám upoutávky vykecaly půlku děje. Fanoušci Armageddonu a Jádra sice budou vývojem událostí poněkud zaskočeni, ale nikoliv zklamáni. Alex Garland totiž vypráví jednoduchý příběh o posádce na kterou se kupí jeden průšvih za druhým a stihne při tom hodně opisovat z Horizontu událostí. Žádného Shakespearea nečekejte, šílené pointy se též nedostavily. U Sunshine nezáleží na tom, jak všechno dopadne. Cesta je důležitější než cíl a forma přebíjí obsah. Zdaleka nejzajímavější je ale způsob, kterým to Boyle celé zosnoval.

Zapomeňte na současný Hollywood. Sunshine se od zajetých sci-fi konceptů distancuje nadzvukovou rychlostí a i když si stále zachovává tvář letního blockbusteru, jsou v ní jasně patrné důvody odkladu americké premiéry. Producenti jsou možná zmatení, ale náročnější divák si přijde na své. Jemné rozdíly lze pozorovat už ve složení posádky, kde je víc etnik, než by stihnul vyjmenovat žák základní školy. Danny Boyle si zkrátka postavil Noemovu archu, která se veze na obrovské atomovce vstříc Slunci a obsadil jí tak, aby se dostalo na každého. Máme tu křehkou Rose Byrne, charismatického Hiroyukiho Sanadu, stoprocentně "amerického" Chrise Evanse nebo éterickou Michelle Yeoh a... já bych je mohl vyjmenovat úplně všechny. Už fakt že jsem nezačal Cillianem, jehož propadlé tváře a rentgenové oči fungují za všech okolností, naznačuje, že všichni jsou si rovni. Nikdo nedělá chyby a atmosféru v úvodních dvou třetinách filmu vyrábějí především herci, přidržující se jednoduché zápletky.

Ono se totiž nic moc neděje a veškeré komplikace jsou způsobeny tím, že někdo něco zapomněl zapnout nebo vypnout. Prostě klasické průšvihy. Přesto budete mít plné oči a uši práce, protože Boyle proplouvá vesmírem jako fascinovaný cestovatel a neujde mu žádný neobvyklý zvuk, žádný odlesk nejzářivější hvězdy naší galaxie... všechny detaily jsou servírovány a audio je natolik klíčovým hráčem celé podívané, že ZÁSADNĚ doporučuji zajít do pořádného kina s kvalitní reprosoustavou. A počkat si dvanáct měsíců, abychom mohli Sunshine pogratulovat k Oscarovi za zvukové efekty. Jestli to nedostane tenhle film, tak by Akademici měli reklamovat svoje naslouchátka.

Stejné péče se dočkala i vizuální stránka, což jsem doposud nepochopil. Matematika je přece neúprosná a i při použití chytrých optických efektů a kamerových podvodů nemohu uvěřit tomu, že Sunshine stál pouhých 25 milionů liber (oprava z původních deseti milionů, za upozornění díky Frantovi Fukovi... i tahle částka je ovšem neuvěřitelně nízká). Buď teď bude Boyle ze svého minimálně sto let splácet dluhy nebo ve firmě MPC dělali zadarmo, jen tak pro dobrý pocit z vykonané práce. Výsledek je ještě uhrančivější než Fontána a nechybí mu blockbusterová patina. Nic není ošižené, nikde se předčasně nestříhá, aby se ušetřil další milionový záběr. Spojení zvuku s obrazem vynikne už v prvních vteřinách filmu a vytvoří něco tak báječného, že se vám bude chtít křičet. A zároveň se budete ptát, jak to dneska funguje v Hollywoodu, když má půlka pětkrát či osmkrát dražších hollywoodských trháků slabší nebo výrazně hůře fungující triky než Sunshine nebo Fontána. Užijte si tuhle podpásovku uštědřenou studiovému systému a producentům, kteří podepisují šeky s vagónem nul na konci.

A až se rozkoukáte a nadšení opadne, začnete si všímat detailů. Samotné postavy jsou totiž mnohem komplikovanější, než samotný děj. Michelle Yeoh by nejradši každého rozsekala na kousky skalpelem, když zjistí, že dochází kyslík... Hiroyuki Sanada nemusí ani mluvit, aby bylo jasné kdo všemu šéfuje a Chris Evans je světelné roky daleko od postavy Johnnyho Storma. Tenhle surfařský řízek má možná horkou hlavu, ale když začne jít do tuhého, svěřili byste mu i svoji matku. Definitivně ho škrtám ze seznamu podezřelých zelenáčů. Čí je to zásluha? Znovu vyzdvihnu Boylea nad Garlanda, protože síla charakterů nevyvěrá z dobře napsaných dialogů jako spíš ze síly navozených situací. Každý záběr má svůj účel, každý náznak se v šiřším měřítku může buď rozepsat nebo zahodit. Jistotu nebudete mít nikdy a to paradoxně ani když budete vědět, jak to celé skončí.

Úvod je možná pomalejší, ale přilepí vás k plátnu a donutí k přimhouření očí. Jednoduše jsme odvykli takhle hutné atmosféře, režijnímu vedení bez zbytečných ústřelů a hereckému týmu, který postrádá slabý článek. Podobně celou redakci loni vyškolili Potomci lidí a teď přichází zásadní úder od Dannyho Boylea. Kdo by to do něj řekl? Skoro jsem si připadal, že jsem očima brzdil tu zpropadenou loď, aby letěla k rozžhavené kouli uprostřed vesmíru o něco pomaleji a já si mohl vychutnávat to celuloidové bytí s nejsympatičtější a nejlidštější vesmírnou posádkou za poslední roky. Bylo mi tak dobře, dokud Garland nezačal redukovat jejich řady a nakračovat k pointě, která se vydala po snad až příliš zběsilých serpentinách (kromě vykrádačky Horizontu událostí bych Alexe podezíral i z vykradení lékarničky... posledních dvacet minut muselo být psáno "pod vlivem"). Je to definitivní zkouška vaší ochoty k experimentování a hlavně očistec pro Dannyho Boylea.

A ten parchant to dokázal. Otřel bych slzy štěstí a podal mu ruku, ale moje hlava ještě pořád nevyřešila zásadní dilema. Jak může být film v podstatě o ničem, s takřka béčkovým zvratem uprostřed a snaživě popcornovým nátěrem, takhle rafinovaně chytlavý? Co se mi na tom vlastně tak líbilo, když odhlédnu od audiovizuálního obžerství a herců? Já nevím... měl jsem oči vpité do obrazu už od prvního obletu kolem Ikara II. a vydechnul jsem až s rockovým riffem, který otevřel závěrečné titulky. Blaho po celém těle, roztomilý zmatek po celé duši, neotřesitelná jistota opakovaného zhlédnutí. Zamiloval jsem se, teď ještě zbývá zjistit do čeho.