Kdo by v kině nemiloval  mise do neznáma, za hranice lidských možností? Všechny ty světy zítřka, kde si hrdinové kladou velké cíle. Dobrodružné cesty, během nichž je v sázce všechno. A samozřejmě finále, které vyjeví novou realitu. Přes tohle schéma lze vyprávět naprosto odlišné příběhy jako jsou třeba Nolanův Interstellar, romance Pasažéři, melancholická dumka Ad Astra, srbská „art“ erotická bizarnost A.I. Rising a nebo Sunshine režiséra Dannyho Boylea a scenáristy Alexe Garlanda. 

Sunshine obou posledně zmíněných mě bavilo výrazně víc, než jejich předchozí filmy Pláž a 28 dní poté.  Nevím, jak tomu bylo reálně na placu při natáčení, ale z výsledné podoby bijáku bych to tipoval na stimulující spolupráci, kde jeden podtrhuje a násobí silné tvůrčí stránky toho druhého: Garland dodal neokoukaný setting a originálně rozvíjený nápad (v tom je ostatně dobrý i dnes jako zavedený adaptátor vlastních námětů), Boyle zase spektakulární zlatavý vizuál a houstnoucí tripovou atmosféru.  

V Sunshine vyráží posádka lodi Icarus nastartovat životodárnou fúzi chladnoucího Slunce. Tedy nic malého a v rámci našeho světa, který se bojí spíš globálního oteplování, ani okoukaného. Icarus je v podstatě monstrózní bomba, napěchovaná posledním zbylým uranem a nejmodernějšími technologiemi, ale v absolutních měřítkách je nicotná a stejně zranitelná jako její lidská posádka. A právě důsledná práce s měřítkem a dobře zvolenými kontrasty, kdy hluboký chlad dělí od smrtící výhně doslova pár metrů, dovoluje Boyleovi s Garlandem účinně gradovat šílenost celého podniku. Ačkoliv se postavy několikrát vydají plnit úkoly mimo loď, lehkost stavů bez tíže se ani náhodou nedostavuje. Tvůrci hrají naprosto na vážno a od začátku nám má být jasné, že tu nejsme ve stejném vesmíru, v jakém se odehrává třeba  Bayův Armageddon, kde těžaři stíhají zachraňovat svět, machrovat a při tom ještě bodře hláškovat - aby řeč nestála. 

V Sunshine na to není prostor. Jen se na začátku dozvíme to základní, už se v kotlíku taví první překážky. Nejprve jsou spíš osobní a malicherné, zapříčiněné dlouhodobou ponorkou (na kterou vás nikdy žádný psycholog nepřipraví) a srážkou eg. Pak přijdou ty technické spojené se snahou o jejich racionální řešení, aby se s kupícími katastrofami dostaly na řadu staré dobré výzvy existenciální. A někde tady padá kosa na kámen. Prakticky od uvedení Sunshine před 14 lety se jde na internetových fórech setkat se stejnou reakcí: „Jako dobrý… až na ten konec“. 

Filmové finále Sunshine však není žádným vybočením z kurzu, jako spíše dotažením od počátku rozehrávaných motivů, které vrcholí radikálně změněným stavem vědomí. Co od režiséra Trainspottingu a zombíckého body-hororu taky čekat jiného? Jsme na nepředstavitelném místě, kde člověk nemá co pohledávat, protože zóna jeho přežití je o 8 minut letu slunečního paprsku dál. Mise se blíží završení, ale vyhráno není. Stres dosahuje maximálních hodnot. Nejstarší části mozku pumpují obrazy. Mísí se v nich primární strach z neznámého s až náboženským vytržením. Jsou tu vedle sebe nejzazší otázky vědy i zpupný „poslední Adam“, který nenaplnil svůj původní úkol a vedle něj obavy z údělu mytologického Ikara, který ke Slunci letěl až příliš blízko. Je to šílené? Rozhodně. Je to skutečné? Kdo ví.  A je to podstatné? Proud obrazů je tu Boylem a partou trikařů skládán s filigránskou přesností, extaticky, podmáznutý dokonale padnoucí skladbou, kdy máte pocit, že se toho titulního povrchu Slunce skutečně dotýkáte.  Vzpomínáte na to, jak vám Danny Boyle  tři roky poté ve 127 hodinách podobným způsobem prodal přestřižení posledního nervu? Brrr. 

Sunshine je při správném naladění a dostatečně velké obrazovce se zvukem vyhuleným na max stále opojným zážitkem. Herecky je bez problémů, triky fungují na výbornou, a kdo chce, objeví si v něm i další vrstvy třeba přes japonskou linku ctností samuraje dle kodexu Bušidó.

A když se ohlížím zpátky za uplynulým rokem, přijde mi Sunshine jako parádní pocta všem, kteří někde mimo naši bezprostřední pozornost bojují za to, aby „projekt lidstvo“ mohl pokračovat.