Varování: Recenze sice neobsahuje spoilery v pravém smyslu slova, ale líp si film
 užijete bez jejího přečtení.

Láska? Ty ses zamiloval, Tome? Muselo to být nádherný. Pověz nám o tom něco…

„Jmenovala se Summer a měla krásný modrý oči. Nastoupila k nám do kanceláře. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Miloval jsem jak si hrála s vlasy. Jak se dokázala usmát. Jak pomrkávala po chlapech. Vodila si je kolem sebe jak hladový psíky, a přitom se tvářila nevinněji než třináctiletá holka z katolický školy. A já ji miloval. Miloval jsem ji od prvního úsměvu. Od naší první jízdy výtahem. Od prvního okamžiku, kdy si všimla, že poslouchám The Smiths. Od našeho prvního společnýho panáku. Od jejího prvního vlasu, kterej zůstal na polštáři mojí postele... Miloval jsem ji i tehdy, kdy se rozhodla, že si do ní už nikdy nelehne.

Byly to krásný časy. Chodili jsme spolu po městě za ruce a tulili se u černobílých bijáků z filmovýho klubu. Lezli jsme z výstavy na výstavu. Hodiny jsme trávili nad vinylovejma deskama a hádali se o to, kterej Beatle byl nejlepší. A já v každou tuhle chvíli věděl, že jsem nejšťastnější na světě. Žádnej den pro nás nebyl dost slunečnej. Žádná noc dost dlouhá. Nikdy nezapomenu na ty chvíle, když jsme sedávali v parku na naší lavičce a já na její tělo maloval svoje architektonický vize. A snil, že to takhle bude navždy…“

Zní to nádherně. Jenže stejně tak i neuvěřitelně. Zní to jako pohádka, které přestanete věřit po první hádce u večeře. Jako kýčovitá pohlednice, která nakonec beztak skončí roztrhaná ve sběrných surovinách. A chutná to jako vzpomínky, které se zboří, jen co z nich setřete vrstvu vzpěněných hormonů. V 500 dní se Summer se líčí přesně takový nádherný vztah, jaký můžete vidět jen ve filmu. Všechno září, ptáci zpívají, modré oči se zabodávají do srdce, a vy víte, že i když lásku svého života potkáte náhodou někde ve vlaku, k vaší konverzaci bude svítit opojné zapadající slunce.

Možná se z toho někomu může začít točit hlava, protože tolik všeobjímající nádhery v sobě nenosí ani fotoromány z Brava. Jenže 500 dní se Summer jsou naštěstí malinko sofistikovanější. Díky velice elegantní scenáristické kličce (respektive důmyslnému doťuknutí) ukáží všechen ten nažehlený svět z trochu jiné perspektivy. Najednou to do sebe zapadá jako výjimečná tematizace situace, kdy jeden miluje, zatímco druhý se jen chvíli veze, a pak chce vystoupit.

Nenajdete moc filmů, které by dokázaly perfektně popsat, co se v člověku zlomí, když mu prchne osudová láska. Celuloidoví hrdinové jsou naladěni na stejnou vlnu. Souzní spolu na pikniku, v posteli a hlavně těsně před závěrečnými titulky, kdy očistný déšť posvěcuje jejich city. 500 dní se Summer si s takovou šablonovitostí šikovně hraje, aby ji nakonec převrátil do docela realistických barvách. Nepříliš krutých, možná pořád moc konejšivých, ale každopádně přesvědčivých. Lehkost a opojná letní atmosféra vonících bílých košil a roztomilých šatiček se převalí ve sdělení, ke kterému má každý co říct.

Definiční je sekvence Očekávání / Realita, která 1) zachycuje naivitu a slepotu zaláskovaných, 2) pojmenovává pravdivě a upřímně zkušenosti diváků, 3) definitivně usvědčuje film z inteligence a několika přesných tref. I když se pak film během doříkávání detailu, nebo při vybarvování post-vztahového pocitu prázdnoty nevyhne určitým polopatismům, pořád se cpe do hlavy jako svěží reflexe milostných nástrah.

Protože je podobně svěží celý film, může teď sbírat ceny, nominace a pochvaly ze všech stran. Může se stát i jednou z těch zásadních generačních romanťáren, která svoje diváky omývá jako lehký vánek, a přesto se na ní nezapomíná. Přitom nepotřebuje o moc víc než chytrou pointu, k níž se děj rytmicky přisunuje, úsměv Josepha Gordona-Levitta a půvab Zooey Deschanel, přesný soundtrack… a okázalý indie kontext, což je asi jediný (byť pro mnohé zásadní) iritující faktor.

Nezávislé filmy totiž bývaly opravdu nezávislé. Teď se staví do opozice vůči popcornovému mainstreamu všechny skoro stejně. Z indie je tuctová přítulná škatulka, s ukecanými hrdiny, kteří vždycky najdou v kapse chytrou popkulturní poznámku, v iPodu mají kvalitní náladotvorné kytarovky (ale ne žádnou přílišnou alternativu, proboha!), machrují s vinyly, chodí po výstavách, užívají si přírody a dokážou nacházet krásu v maličkostech, které běžný smrtelník přehlédne. Malují, skládají si básničky, mají talent, prostě jsou duchem tak úžasní, tak free, tak sví a tak jedineční… až jsou všichni vlastně úplně stejně vycucaní z prstu. V téhle romanci je nejvíc okoukaná hlavní postava, což je rozhodně netradiční poznatek, ale i tak bolí (talentovaný architekt, který dělá tupou práci pod svou úroveň? Existuje větší klišé?). Stejně tak bolí ujištění, že v ranku „nezávislí“ už panuje podobná vlezlá konformita jako v ranku „mainstream“ – jen při vyznávání toho prvého se člověk může ve společnosti tvářit jako náročný a inteligentní divák a nemusí se přitom bát, že se mu někdo vysměje.

Rozdíl v nezávisláckých figurkách tkví v tom, že zatímco Juno si ulítává na zombie hororech, Tom chodí na Bergmana. Jako zhmotnění „toho, jací bychom chtěli být“ jsou nicméně oba charaktery úplně stejně pozérské.