Jason Reitman je rozhodně chlápek, na kterého byste si měli dávat pozor. Tedy ne že by vás chtěl v temném koutě přetáhnout baseballovou pálkou a sebrat vám prachy, vy mu je totiž ještě rádi dáte. Jeho Děkujeme, že kouříte se mi trestuhodně vyhnulo, ale Juno... Juno se stalo americkou senzací a tak se o něj člověk chtě nechtě musel zajímat, ať už mu byly souzeny nějaké ty ceny nebo ne. Momentálně v amerických kinech "předjíždí" i ty největší blockbustery a jakkoliv to může připomínat vítězství Popelky nad závistivými princeznami, nejsme v pohádce, ale v kruté realitě. Možná proto podobný úspěch hřeje dvojnásob.

Juno je totiž cool. Asi to není první slovo, které by vás napadlo po přečtení zápletky o těhotné teenagerce, ale tak trochu avantgardní scenáristka Diablo Cody zjevně nahlíží na celou situaci se smířlivým odstupem a Reitman všemu dává neobyčejnou příchuť pohodového filmu. Přitom nelze tvrdit, že by se během těch devíti měsíců nestaly věci, ze kterých zabrní i necitlivá duše filmového cynika. A přesto je Juno báječnou komedií, ve níž sázejí uštěpačné hlášky jak mladíci a mladice, tak jejich ustaraní rodiče. Možná že kdyby se takhle nenucené "hořké komedie" točily u nás, znali by za hranicemi z naší země víc než jen Škodovky a nejrůznější skandály.

Ale přestaňme snít, Juno přešlapuje na fotbalovém hřišti, kam si odstěhovala křeslo, na kterém se ta zpropadená soulož odehrála. Komplicem budiž mírně ušlápnutý maratonec Paulie, klučina s nezdravou zálibou v pomerančových Tic Tacích. Čas taky dělá Tik Tak a šestnáctileté krasavici brzy začne každý koukat nikoliv do očí nebo do výstřihu, ale ještě o kousek níž. Jak z toho ven? Adopce se zdá být nejsnažším řešením, ale když už si začnete myslet, že pár sestavený z Jennifer Garner a Jasona Batemana by mohl být tím pravým, začnou se na obzoru objevovat první mráčky (a ultrazvukové fotky).

Paradoxní je, že Reitman ty opravdu temné okamžiky nezkouší prohlubovat uhrančivým klavírem nebo rádoby vážnými tvářemi všech aktérů. A ani si z nich nedělá legraci. Jen těžko se dá popsat, jak na vás bude Juno působit, ale s úspěchem se dá tvrdit, že se nechová jako běžná filmová hmota. V úvodu si možná mnozí vzpomenou na Napoleona Dynamitea... podobně klaustrofobická atmosféra maloměsta, spousta papundeklových charakterů jako ze zámku hrůzy a dokonce jeden spolužák na laborkách, který je snad přímou citací Hederovy ódy na tupý výraz.

Jenže Juno prochází skrz čtyři roční období dost zásadním vývojem a ony jednorozměrné figurky jsou součástí jejího pohledu na svět, součástí reality, která má tolik barev a tváří, že se vám z toho zatočí hlava. Budete se smát, budete dojatí a budete tomu věřit. Ne proto, že by vás někdo nutil, nebo vás nedejbože vydíral, na to je Reitman až příliš chytrý. Stačí se podívat na omalovánkovou vizuální stránku (myšleno v dobrém, ostatně úvodní titulková sekvence mluví za vše) a báječné písničky na soundtracku, které pobíhají hlavou jako shluk povědomých akordů. A nejsou tam samy...

Do hlavy se vám totiž nastěhují především postavy. A raději si udělejte místo - zapomeňte na úkol z matiky, nevrácené knížky a páteční pivní sraz. V Juno totiž mají všechny postavy dostatečně silné nehty, aby se vám zaryly do paměti. A to prosím i Rainn Wilson, kterého z duše nesnáším, ve své půlminutové roličce majitele večerky. Samozřejmě ho nelze stavět na úroveň Ellen Page (Juno) a Michaela Cery (který se chová v podstatě skoro stejně jako v Superbad, akorát míň chlastá a víc běhá). Ellen si možná pamatujete z X-Menů 3, ale tohle není jiné kafe, to není ani jiný nápoj, tohle je úplně jiná restaurace. Je milá, zábavná, roztomile sprostá, upřímná a... těhotná. V každé scéně dokonale rozpoznáte její frustraci, strach nebo nadšení, přičemž jí nikdy neopouští brilantní schopnost střílet bonmoty od boku. Ano, hrdinové Kevina Williamsona možná hláškovali ostošest, ale museli řešit tak maximálně bílý ksicht s nožem, co se jim belhá za zády. Scénář Diablo Cody přidává několik dalších vrstev, aniž by přitom ztratil byť jen setinu přitažlivosti.

A Juno s Pauliem v tom navíc nejsou sami, všem ostatním hercům jako by film propůjčil křídla. Starostlivý tatínek, chápavá nevlastní matka, plakátový pár adoptivních rodičů... žádné zaváhání, žádná replika, která by vypadla z vesmíru, kde všichni šustí papírem a dožadují se tučných šeků. Tohle je nezávislák s mimořádně nemainstreamovým tématem a přesto se tváří hrozně kamarádsky a dává divákovi všechno, co potřebuje. A pak ještě něco navíc, pro ty co si v jídelně vždycky chodí pro extra knedlík. Splněný sen, který se mi nikdy nezdál.

Takže se nestydím říct, že mi Juno udělala radost, pobavila mne a především rozsvítila první týdny nového roku nefalšovaným optimismem. Budu se opakovat, když řeknu, že to mnohým z vás po přečtení zápletky pořád ještě hlava nebere, ale to se poddá, až tuhle čupr holku potkáte. Během pěti minut z ní bude vaše nejlepší kamarádka, co vždycky ví, jak glosovat dění, pomůže si z každé bryndy, ale občas by ocenila vaše rameno. A vy jí ho budete chtít nabídnout, i když na vás bude mávat jen zpoza plátna.