Úsloví „německá komedie“ je víceméně protimluv, ale Klepání na nebeskou bránu je právě tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Příběhů o umírání a posledních dnech života bylo natočeno bezpočet, ale právě film Thomase Jahna dokázal toto téma zpracovat nejcitlivěji a nejpůsobivěji. Jahn se zbytečně nenimrá v psychologii hrdinů ani se nesnaží za každou cenu smrt zesměšňovat, přesto dokázal ve svém filmu vybalancovat všechno tak, aby ve výsledku vznikl jeden z nejemocionálnějších příběhů vůbec.

Všechno tu sedí dokonale na svém místě. Til Schweiger a Jan Josef Liefers jsou dvojice, na které by se dala ukazovat pověstná herecká chemie, gangsteři Henk a Abdul (fenomenální Moritz Bleibtreu) stylizovaní do tarantinovských zabijáků jsou perfektně napsané i zahrané vedlejší postavy, které dodávají filmu šťávu. Právě především díky postavám a citlivě napsanému scénáři si s vámi bude režisér Jahn dělat, co bude chtít. Ukolébá vás představu, že život je vlastně nesmírně fajn, ale po několika neskutečně vtipných scénách nechá hrdiny tvrdě narazit a opět připomene bolestnou realitu. Jahn si nehraje se žánry, hraje si s náladami a tak budete chvilku koukat na až kýčovitě optimistický příběh, jen abyste o několik vteřin později byli emocionálně totálně na dně. Jízda Martina a Rudiho je i přes svůj nevyhnutelný tragický konec něčím, co člověka zasáhne a ještě hodně dlouho to v něm bude působit.

Jahn ukázal život takový, jaký bychom ho chtěli žít, ale nemáme odvahu svoje sny uskutečnit. Martin a Rudi mají svoje jisté, takže si dělají úplně přesně to, co chtějí. Život je o žití a během několika dnů může člověk stihnout všechno, co nezvládl ani za pár desítek let od narození. A tak při závěrečné scéně na pláži za zvuků zdánlivě podbízivé, ale dokonale fungující Knockin' on heaven's door, budete mít pocit, že když máte k ruce dobrého kámoše, můžete vyjebat i se smrtí.