Díky této nadpozemské epopeji získal Stanley Kubrick svého jediného Oscara – a to za vizuální efekty. Své veledílo, které redefinovalo žánr sci-fi a každý další film pokukující za hranice naší oběžné dráhy se k němu následně musel vztáhnout, navíc Kubrick chystal v době, jež vesmírným dobrodružstvím příliš nepřála. Odklonil se od tehdy nejčastějšího využití sci-fi prvků jakožto společenského komentáře a inovoval možnosti filmové techniky, z čehož následně vytěžily maximum třeba Hvězdné války.

Technické inovace jako putující maska a přední projekce, natáčení na speciální filmový materiál či monumentální využití panoramatického obrazu – to vše proměnilo nejen dějiny sci-fi žánru, ale zasáhlo filmaře po celém světě. Kombinace postupů evropského artového filmu a zdánlivě brakových prvků se po prvotním nepochopení ukázala jako překvapivě funkční i z hlediska tržeb a Kubrick si tak připsal další (a trochu nečekaný) hit.

Příběhovou hloubku umožňuje jeho zdánlivá banálnost – děj by skutečně bylo možnost odvyprávět v několika větách a v dvou a půl hodinové stopáži se nachází spousta narativně vyprázdněných míst. Prim hraje opojení technikou, zamyšlení nad vývojem lidstva a jeho možnostmi, fascinace imaginací a nekonečnem. Vrcholem těchto abstraktních hodnot je pak známá sekvence s tzv. Star Gate, z níž však na konci nevypadne Jack O’Neill s pédevadesátkou, nýbrž tajemné Hvězdné dítě symbolizující koloběh zrození a smrti.

Je to přitom jen jeden z mnoha motivů, které se nesmazatelně zapsaly do filmové historie. Už úvodní sekvence z úsvitu dějin se vedle dechberoucího stylu (a úchvatných opičích masek, které historicky bohužel zastínila Planeta opic, jdoucí do kin téměř ve stejný čas) vyznačuje i znepokojivým poselstvím o agresivní vynalézavosti předchůdců člověka – vlastností, kterou lidstvo nepochybně podědilo. Stejně tak další děj je vrstevnatou kombinací pění ód na pozitivní stránky člověka a zachmuřením nad těmi negativními. A právě tahle nejednoznačnost dodnes baví.

O Kubrickově inovativním použití klasické hudby a ikonické intelektuální montáži byly popsány stohy papíru. Zarathustra od jednoho Strausse, dunajský valčík od druhého či ambientní psychedelie od György Ligetiho si kradou divákovu pozornost stejně jako kamerové jízdy napříč aseptickou vesmírnou lodí. Gravitaci popírající plošiny, zlověstné HALovo „oko“ či tripový průlet vesmírem a časem – výsledný estetický zážitek je z hlediska každé složky filmu uspokojující a zasluhující samostatný rozbor. O kolika filmech tohle lze říct?

I díky Kubrickově neochotě detailněji interpretovat použité obrazy si film zachoval dostatečnou dávku tajemství i více než půl století od vzniku. Soudě dle řady rozhovorů se autor nechtěl svazovat prezentováním jednoznačného vyznění, a naopak si uvědomoval sílu divácké subjektivity. Dal tak prostor apofenii, lidské tendenci k nacházení smysluplnosti v nahodilosti, jež je v případě skutečných konspiračních teoretiků sice na obtíž, ovšem v oblasti umění dokáže být náramně zábavná a podnětná.

Přehrajte si trailer Co je vlastně zač onen mysteriózní černý monolit? Je HALovo nabytí vědomí nevyhnutelným mechanismem evoluce, anebo jen nešťastnou poruchou? Je osud, který postihl astronauta Davea happy endem, či tragédií? Počínaje Wikipedií a konče snad každou filmovědnou encyklopedií si můžete projít, o čem všem Vesmírná odysea možná je; ale možná také není. Především se totiž dodnes jedná o opojný audiovizuální zážitek, který má smysl především prožít – a to pokud možno v kině.