Jack Nicholson s úsměvem spokojeného kytovce znovu útočí na stříbrná plátna. Z rolí naštvaných chlápků s krizí středního věku na krku, se postupem let propracoval do rolí důchodců a odtud už byl jen krůček na smrtelnou postel. Jeho nový hrdina patří do kategorie senilů, které nenávidíte už po třetí pronesené větě. Samolibý, sobecký a bohatý. Velmi bohatý. Rakovina ovšem na stav vašeho konta nehledí a i když vám patří nemocnice, ten správný lék na tuhle chorobu v ní jednoduše nenajdete. Edwarda Colea by mohlo uklidnit, že vedle něj leží černošský mechanik, který kromě společné diagnózy vládne i rozbujelým syndromem přemoudřelosti, ale ve skutečnosti ho to štve. Díky hloupé firemní politice nemůže ležet v luxusním povlečení od Armaniho a koukat na obří plazmu. Leží, sedí, nadává a čeká na ortel.

Ten je pro oba muže zásadním zvratem jejich životů. K čertu s důchodovým pojištěním, zdá se, že ho nebudou potřebovat. Doktoři jim dávají maximálně šest měsíců života. Zatímco Edward okamžitě přemýšlí, jak během relativně krátké doby rozfofrovat všechny peníze, kliďas Carter něco čmárá na papír. Ostatně od Morgana Freemana byste ani nečekali, že začne panikařit. Spokojeně se usmívá a pak papír zmačká. K jeho smůle nikoliv dostatečně, takže když si jeho spolunocležník ráno přečte osudové řádky, je o dalším osudu nesourodé dvojky rozhodnuto. Stejně jako o zbytku filmu, jehož scénář vzniknul během pouhých dvou týdnů. Při vší úctě... je to na něm vidět.

A ne že bych chtěl teď relativně neznámého Justina Zackhama kritizovat. Původní myšlenka filmu je bezesporu originální. Na onom papíře je klasický seznam "Co ještě musím stihnout". Edward by pravděpodobně na filozofickou otázku odpověděl záplavou jednorázových "radostí", Carter má oproti tomu plnou hlavu pomoci svým bližním, rozesmívání sama sebe k slzám a podobných nápadů. Fixka je silnější než propiska a tak se Edwardovy miliony brzy mění v luxusní parník, který naše hrdiny odveze vstříc nevšedním zážitkům. Kontrast bezohledného milionáře a spořivého automechanika, který trhá své kufry z rukou manželky a dětí, se však brzy začne projevovat. Mezi bezstarostným bungee jumpingem, popíjením vínečka pod Mount Everestem a závoděním na okruhu (kdo by si nechtěl zablbnout v autě svých snů?)  začnou probleskovat pochyby. Zasloužíme si to? Není toho štěstí příliš? A nezapomněl jsem odhlásit kabelovku?

Ultimátní finta je v tom, že volání přírody a politické korektnosti můžete značnou část stopáže ignorovat. Všichni víme, že k tomu dojde, protože Než si pro nás přijde je černobílým filmem v mnoha ohledech. Už samotné postavy prezentují své archetypy tak očividně, že se to v závěru zkrátka musí zlomit. Jenže než vytáhnete kapesníky, budete se královsky bavit. Nicholson zvládá polohu agresivního dědka se tím správným sarkasmem na rtech stejně dokonale jako Freeman svůj image moudrého průvodce dějem. A světe div se, ti dva se umí doplňovat a táhnout na branku. Nemusíte tak být ve smrtelných křečích, abyste chápali jejich strasti, protože jsou tu především radosti. Nemyslím si, že Rob Reiner mířil přímo na fandovskou základnu 60 a víc, což film jasně dokazuje. Blázniví ex-pacienti si tu užívají opravdu od podlahy, sem tam vám šoupnou nějakou citaci z Rozumu do kapsy a těch pár měsíců báječné dovolené uteče jako voda.

 V závěrečném aktu střízlivosti pak sice celý štáb hladí diváka poněkud třesoucí se rukou, ale opět musím odkázat na ústřední herecký tým. Ti dva dřou až do konce a díky jejich zkušenostem se i papírem šustící dialogy stávají snesitelnými. Navíc je riziko, že s přibývajícím věkem se na ten film budete dívat jinak. Jako šestadvacetiletý mladík, který se tu a tam bojí jen zubaře, jsem však s chápáním chorobných posedlostí a posedlostí chorobami neměl sebemenší problém a to ani ve chvíli, kdy Reiner zbaběle uhnul k rodinným hodnotám. To je oblast, kde můžeme bez skrupulí odstřelit snímek jako bezcennou formulku, která už byla několikrát zorána, vytěžena a možná i zaplombována. Ano, Než si pro nás přijde je svým způsobem "easy money". Vypočítavost producentů se však tentokrát sráží s poctivě odvedeným řemeslem (skoro by se dalo říct, že Rob Reiner chytil druhý dech, po útrpném Co je šeptem..., působí Než si pro nás přijde jako osvěžující vánek). A dopadá to tak trochu jako ve filmu protěžované Kopi Luwak. Chutná skvěle, voní hezky, jen nesmíte pátrat po tom odkud se vzalo...