Jak herec stárne, nevyhne se čím dál tím většímu škatulkování rolí na téma „kterak jsem starý, ale chtěl bych být mladý a proto se tím ubíjím/něco s tím dělám“. Jack Nicholson si díky svému statutu v Hollywoodu může dovolit tucty výjimek, i on však jednou zjistí, že mafiánské vyhrožování na způsob Skryté Identity už není to pravé ořechové. Nebo už se to stalo? Možná… Kratičký ochutnávkový duet s Morganem Freemanem představuje Nicholsona v překvapivě citlivé rovině. Bez pitvoření, sarkasmů, jako normálního hodného dědečka, který má jen trochu víc peněz a tak je hodlá zneužít tím správným způsobem. Příjemná ironie (jeden pokoj, dvě lůžka, žádné výjimky… chycen do vlastní pasti) způsobí, že se mu bude chtít – po tom co ho „zombie man“ poučí o seznamu věcí, které je třeba ještě udělat než zaklepete na nebeskou bránu. A tak až oba chlapíci opustí zdi nemocnice, začíná překvapivě dojemná stařecká road-movie, kde se plní ty nejdivočejší sny a žije tak naplno, jako ještě nikdy předtím. Ani tady by se to neobešlo bez jakéhosi dramatického oblouku a tak se navzdory nefalšovanému rozjaření těsně před koncem dozvíte, že jsou věci, na které se nesahá a o kterých se nemluví, i když to dělá váš vlastní přítel. Nastává čas omluv, dojímání, melancholie, rodinných kruhů a citlivých melodií a jeden si možná řekne, že těm dvěma to spolu zatraceně sekne. Rob Reiner, zdá se, po dlouhé době uhodil hřebíček na hlavičku.