Jo, další desítkovej film. Smiřte se s tím! Zatímco se Cival včera zakousnul do vynikajícího Warriora, dnes se podíváme na opačný konec filmového spektra. Do trochu klidnějších vod, kde si lidé nerozbíjejí obličeje a musí jen snášet útrapy každodenního života. Nuda? Inu, když je vám 27 a mezi ony útrapy patří rakovina, na rutinu si moc stěžovat nemůžete.

Z tíživého dramatu o rakovině vznikl jeden z nejneobvyklejších feel-good filmů všech dob.Přesně tenhle úděl potkal sympatického dobráka Adama, který si doteď užíval celkem normálního života. Všudypřítomný nejlepší kámoš, práce v rádiu, hezká přítelkyně… nic výjimečného. Potýkání se s obvyklými existenciálními problémy (tři týdny bez sexu!) ale přebije strohé oznámení lékaře, že se mu na páteři usadil nádor se zatraceně nebezpečným názvem. Oficiální zdroje mlží, internet hlásí šanci na přežití 50/50 a Adam se pomalu začíná smiřovat s tím, že příští měsíce jeho života vůbec nebudou tak obyčejné, jak si možná plánoval.

Proč si něco nalhávat, 50/50 vypadá z premisy docela nezáživně. Takže nějakej mlaďoch dostane rakovinu, my se s ním budeme dvě hodiny sbližovat a ve finále přijde na řadu vytahování kapesníků? Kdyby tenhle materiál dostal na stůl průměrně placený hollywoodský pisálek, nejspíš by to dopadlo zle. Za scénářem 50/50 ale stojí Will Reiser, nejlepší kámoš Setha Rogena a bratranec slavného komika Paula Reisera, který do filmu vložil něco ze svých zkušeností. Dobře, hodně ze svých zkušeností, protože jde o šikovně upravené ohlédnutí za tím, jak rakovinu sám dostal a bojoval s ní.

50/50: FOTOGALERIE

Ať už ale čerpal z vlastních zážitků více nebo méně, důležité je, že to hlavní na papír dostal. Adam je totiž postavou z masa a kostí, nadmíru plastickým klukem, který je z „raka“ stejně překvapený, jako by asi byl každý z nás. Nepříjemná nemoc ho ale víc než co jiného donutí prolomit celoživotní pasivitu, kvůli níž je zvyklý jen nevzrušivě akceptovat věci kolem sebe. Adam se zkrátka ve filmu dává dohromady nejen z toho, že mu chemoterapie likviduje účes a žaludek. Především (jakkoliv klišovitě to zní) začíná opravdu žít a uvědomovat si, že se s trochou snahy dá pořídit nejen lepší televize, ale i pár dalších příjemných věcí.

Tahle transformace je díky "prožitému" scénáři dotažená k dokonalosti, Reiser ale pochopitelně není jediný, kdo si za film zaslouží nekončící pochvaly. Režírující Jonathan Levine je neméně klíčovou osobou, ačkoliv jeho práci mnozí shrnou slovy „prostě se mu povedlo to nezabít“ - spíš jde ale o to, že si perfektně porozuměl s látkou. A správně zahrál každý tón, který mu Reiser zapsal do partitury. Jiný režisér by se možná snažil víc vtlačit do příběhu, Levine ho ale nechává dýchat a nikdy se nesnaží příliš tlačit na pilu. 50/50 se tak povedlo takřka nemožné a z víceméně tíživého dramatu o rakovině vznikl jeden z nejneobvyklejších feel-good filmů všech dob.

Přehrajte si trailer Na čemž mají v neposlední řadě zásluhu i herci, bez jejichž přesného obsazení by nefungovala především komediální rovina příběhu. Smutné oči totiž umí každý, ale je to právě umírněnost Josepha Gordona-Levitta, nezastavitelné hláškování Setha Rogena a neodolatelná roztomilost Anny Kendrick, co dělá z 50/50 tak „povznášející“ zážitek. Každou dramatickou scénu tu vyrovnávají nejméně dvě, ve kterých se rakovina bere s patřičným nadhledem a které jsou zároveň stejně excelentní jako předcházející rozjímání nad smrtí. O Levittově oddanosti roli se ani nemá cenu bavit (nápověda: obětování vlasů bylo to nejmenší). Hodně chvály si ale zaslouží také Rogen, který i posté baví nejen debatami o orálním sexu (ještě aby selhal, když vlastně hraje sám sebe), a Anna Kendrick, jíž poloha lehce potrhlé krasotinky sedí jako málokteré současné herečce – a je hodně těžké se do ní alespoň platonicky nezabouchnout. Třešničkou na dortu je potom nenápadný comeback Anjelicy Houston, která by měla znovu začít hrát jako o život. I v malé roli Adamovy matky totiž zvládá zářit tak silně, že jí Levitt málem nestačí.

Z 50/50 se zkrátka přes veškeré obavy nevyklubala další po cenách volající dramedie, na níž si za rok nikdy nevzpomene. Je to film, který má hodně co říct. A také to naplno říká, aniž by se u toho snažil tvářit, že našel lék na rakovinu. Vážné podtóny se tu organicky prolínají s rozpustile zábavnými pasážemi, z nichž Levine pokaždé destiluje víc, než by stačilo k uspokojivému filmu. Právě tohle zacházení za stránky scénáře, do míst, která se Reiser snažil opravdu ukázat, pak dělá z 50/50 jednu z filmových povinností letošního roku. Neříkám, že sem tam nezahlédnete klišé, nebo že vás film překvapí nějakými úplně nečekanými dějovými zákrutami. V každém případě vás ale protáhne jedním velkým zážitkem, který se do velké skupiny diváků otiskne hlouběji, než se dalo před pár měsíci předvídat. Proto dole nacházíte tak napěchované hodnocení a proto byste měli doufat, že si čeští distributoři tuhle pecku nakonec nenechají uniknout.