Než začnete číst tuto recenzi, udělejte jednu věc. Běžte se v noci podívat na hvězdnou oblohu. Uvidíte třpyt milionů hvězd. A každá z nich je nepředstavitelně daleko. Tak daleko, že než k nám jejich paprsky doletí, může daná hvězda mezitím dávno zaniknout. Dost možná se vám z té nekonečnosti mezihvězdného prostoru zatočí hlava. A teď si představte, že se jednoho dne probudíte uprostřed vesmírné lodi a malým okénkem pozorujete hvězdu, co by mohla být naším Sluncem. Jenže není. Je to úplně jiná hvězda na opačném konci galaxie. Vy přitom nemáte nejmenší tušení, jak jste se tam ocitli. Proč? Protože si vůbec nic nepamatujete. Ani kdo jste. Jak se vám proboha něco takového mohlo přihodit?!

Přesně tak se po probuzení cítil i Ryland Grace. Astronaut, který ve skutečnosti astronautem není. Nerozumí přístrojům kolem sebe, nevyzná se v astronavigaci a nedokáže pilotovat vesmírné plavidlo, na jehož palubě se nachází. Vlastně vůbec netuší, jak se jmenuje a co umí. Totální amnézie je prohloubena zděšením z toho, že je jediným přeživším dlouhého mezihvězdného letu, o jehož poslání nemá sebemenší potuchy. Kromě ostatků dalších dvou astronautů je jeho jediným společníkem robík, jakýsi robotický automat s několika chápavými rameny, jehož inteligence se pohybuje na úrovní houpacího koně. Vítejte ve vesmíru. Nekonečno vítá ohleduplné řidiče!

Spasitel: FOTOGALERIE

Narážku na kultovní britský seriál Červený trpaslík v předchozím odstavci jsem nepoužil jen tak bez rozmyslu. Spasitel je totiž sci-fi, které vás dokonale zaskočí svým laděním. Navzdory tomu, že jde o záchranu života (nejen) na Zemi a snímek disponuje všemi nezbytnými proprietami velkorozpočtové vědeckofantastické podívané, jeho vyznění je specifické. Velmi specifické. Vzniklo totiž spojením literární předlohy amerického spisovatele Andyho Weira (Marťan) a svébytného filmařského ducha režijní dvojice Phil Lord a Christopher Miller (Jump street 21, LEGO příběh). A tím je řečeno vše.

Zapomeňte na těžkotonážní sci-fi typu Interstellar, Příchozí nebo Duna. Ryland Grace není Dr. David Bowman z kultovního snímku 2001: Vesmírná odysea, ani Mark Watney s tváří Matta Damona z filmové adaptace zmíněného Marťana. Mnohem blíže než ke shora jmenovaným avatarům opulentních sci-fi má Grace k Jimovi z Pasažérů v podání Chrise Pratta, protože stejně jako on trčí v problémech, které jsou zpočátku naprosto nad jeho síly. Jediné, co Graceovi navzdory šílené situaci nechybí, je smysl pro humor. Právě s jeho pomocí bude řešit veškeré překážky, jaké mu život postavil do cesty. Jako třeba to, kdo je a co dělá na opačném konci vesmíru.

Ztráta paměti jako úvodní expozice funguje skvěle sama o sobě, ale slouží i jako zahřívací kolo k tomu, co má teprve přijít. A dechberoucí záchrana života (nejen) na Zemi to vlastně ani tak není. Ačkoli se ve Spasiteli dočkáme rovněž adrenalinem nabitých scén, kde osamělý kosmonaut na poslední chvíli zachrání situaci odvážným skokem do neznáma, jeho kouzlo spočívá v něčem úplně jiném. Spasitel je totiž v prvé řadě one-man show Ryana Goslinga v roli nedobrovolného astronauta, jehož jedinou zbraní tváří v tvář hrozícímu zániku (nejen) lidstva je krom specifického humoru pouze doktorát z mikrobiologie. A mozek, jehož šedá hmota dokázala přijít na to, jak všechny zachránit.

Podobná konstelace jako v Marťanovi, říkáte si? Ano i ne. Stejně jako Mark Watney musí i Ryland Grace vynaložit veškerý svůj vědecký potenciál na to, aby splnil svou misi, nicméně vědátorování si užijete mnohem méně než v předchozí filmové adaptaci románu Andyho Weira z dílny Ridleyeho Scotta. Už jenom proto, že Grace není astronaut! Je mi jasné, jaké diskuse Spasitel vyvolá mezi lidmi, kteří četli literární předlohu, ale víte co? Pokud samotný fakt, že si někdo dovolil Spasitele zfilmovat, neberete jako urážku majestátu, má jeho hraná podoba co nabídnout i čtenářům knihy. Víc než na vědu totiž nový snímek Millera a Lorda sází na chemii mezi Goslingem a jeho mimozemským protějškem. A tato divoká sázka, nepostrádající značnou míru drzosti a sebevědomí, se vyplatila!

Použitý filmový jazyk je sice odlišný od toho literárního, ale to, že se režijní duo rozhodlo vychýlili těžiště směrem k blockbusterové zábavě, snímku překvapivě nijak neublížilo. Právě naopak. Ačkoli postava Ryana Goslinga nemůže s hrdostí prohlásit podobnou hlášku jako Matt Damon ohledně toho, jak se s pomocí vědy vyseká z každé situace (legendární "I‘m gonna have to science the shit out of this!"), Graceova mantra „Já nejsem astronaut!“ je ve výsledku mnohem přiléhavější. Protože Grace skutečně není žádný profík. Je to takový chlápek od vedle. Vlastně si nedovedu představit, že by Gosling strávil většinu svého výletu vědátorováním. To by jeho postavě neslušelo a poškodilo by to budování příběhu založeného na navazování kontaktu s mimozemskou formou života, na kterou Grace cestou narazí.

V tom okamžiku vypluje na povrch v celé své kráse ústřední (a řádně dojemné) téma samotného filmu, a tím je osamělost. Ta provází Grace od okamžiku, kdy se probudí několik světelných let daleko od domova, a vystupuje do popředí s každou odemknutou vzpomínkou na přechozí život. Včetně toho, jak se dostal na palubu vesmírné lodi. Osamělost se postupně stává raketovým palivem samotného děje a výrazně zasáhne i do motivace hlavního hrdiny poté, co zjistí, že jeho mimozemský ekvivalent je na stejné misi jako on. A že je navíc pojí podobný osud.

Díky Rockymu – jak Grace mimozemšťana trefně pojmenuje – získá Spasitel nový náboj a předestře divákovi celou paletu nefalšovaných filmových emocí. Ze snímku se v tu chvíli stane čistokrevná buddy komedie o dvou vesmírných kovbojích, jejichž společné úsilí vede k převratnému objevu a záchraně života ve vesmíru. Scenáristovi Drew Goddardovi, jenž adaptoval už zmíněného Marťana, se podařilo do Spasitele dostat neuvěřitelnou dávku chemie mezi oběma nezvyklými protagonisty, takže se budete těšit na každou jejich scénu. Příběh o záchraně života ve vesmíru se díky těm dvěma podivínům změní na boj o život kamaráda. Protože ten je dražší než cokoli jiného. A je to právě ona bezprostřednost pevného pouta mezi člověkem a mimozemšťanem, která se vám okamžitě dostane pod kůži tak, že jim budete držet palce až do konce. Ten je možná navzdory všemu přeci jenom malinko přestřelený, ale na druhou stranu skvěle zapadá do konceptu a vlastně si ani jiný konec nedovedu představit.

Humor je ve Spasiteli nejen silnou stránkou příběhu, ale i vypravěčskou formou, udávající odlehčené ladění filmu. Humor je prostředkem, jaký Grace používá ke každodennímu kontaktu s okolím i se sebou samotným. A Ryan Gosling se pro tuto roli netradičního hrdiny snad narodil. Ve vesmíru jsme ho sice už jednou viděli, když ztvárnil Neila Armstronga v Prvním člověku, nicméně role nedobrovolného astronauta mu sedne jako ulitá. Svou povahou se Grace řadí spíše k nesourodé partě těžařů z Armageddonu, než ke skutečným profíkům z Apolla 11, nicméně je to právě tato přidaná hodnota, která dodává filmu bohémský šmrnc i neotřelou fazónu. Šarmu Ryana Goslinga by tady neodolal snad ani Ebenezer Scrooge z Dickensovy Vánoční koledy. Ironický humor přitom skvěle pasuje i k něčemu tak serióznímu, jako je kontakt s mimozemskou civilizací. Současně však není na překážku dojemným scénám, kterých si taky užijete víc než dost a které dělají ze Spasitele emocemi nabitý zážitek. A to nejenom díky skvělé hudbě Daniela Pembertona.

 
Přehrajte si trailer Jsem si vědom toho, že analytická oddělení filmových studií budou Spasitele pitvat jako mimozemšťana z Oblasti 51, aby odhalili, na jakou skupinu diváků cílit podobně laděné snímky. Nevím, k jakému výsledku dojdou, nicméně já mám v tomto ohledu jasno – Spasitel je skvělý film pro každého, kdo se rád dívá ke hvězdám. Víc k tomu nepotřebujete. Zároveň si však nemyslím, že by šlo kouzlo Spasitele lehce reprodukovat. Na to je až příliš jedinečný. Není to zdaleka nejlepší sci-fi všech dob. S největší pravděpodobností nebude ani nejlepším sci-fi letošního roku, protože se na nás o Vánocích chystá závěrečná část Duny. Zůstává však sebevědomou ukázkou toho nejvytříbenějšího filmařského řemesla v rámci svého žánru a pobaví vás tak, že na to budete dlouho – a rádi! – vzpomínat.