Jak tuhle recenzi začít? Co třeba takhle… pokud jste až doposud z různých důvodů návštěvu kina odkládali, pak je Duna tím nejlepším důvodem pro návrat. V kinodistribuci sice už proběhla celá řada skvělých filmů, ať už větších či menších, ale je to právě Villeneuvův film, který je dokonalou oslavou, pokud možno co největšího stříbrného plátna. A neříkám to jen kvůli bombastickému rozpočtu a měřítku scén. Tenhle film je totiž velkolepý zvenku i zevnitř. Ve chvíli, kdy se kamera rozletí po nekonečné poušti planety Arrakis a Hans Zimmer hrábne do synťáků, rozechvěje se srdce filmového fanouška. Je to příjemná vibrace, kterou utiší až závěrečné titulky. Upřímně jsem už dlouho v kině necítil, že jsem součástí “pochodu dějin”. A nemluvím teď jen o ději samotném, tohle je zkrátka a jednoduše film, o kterém si bude následující generace povídat jako o jedné z klasik. Možná ne co do komerčního úspěchu, ale do co do významu pro žánr a kinematografii jako takovou určitě.

Po tomhle nalákání se logicky sluší vrátit se k Duně jako takové. Slavný román Franka Herberta proslul nejen mnoha pokračováními a svazky, ale především příkladným (čti pomalým a rozvážným) budováním košatého světa budoucnosti, v níž vládne imperátor se silnou armádou, který je v trvalé opozici s několika šlechtickými rody. Jedná se o svět desítek tisíc planet, jenž v pozadí ovládá tajemné sesterstvo nadpřirozených “čarodějnic”. Svět, v němž se v mnoha podobách skloňuje mytické koření – substance vyskytující se na pouštní planetě Arrakis. Koření je esencí života, drahocenným palivem, ale i návykovou drogou. A Arrakis jako zlaté tele právě od krutých Harkonnenů přebírají silní a sebevědomí Atreidové. Ve skutečnosti jde o Danajský dar, což vévoda Leto Atreides a jeho dospívající syn Paul zjistí velmi rychle.

Většina mých vrstevníků nezná děj Duny z Herbertových knih nebo z problematické filmové adaptace Davida Lynche, nýbrž ze stejnojmenné videoherní série. Její první díl, který byl spíše příběhovou adventurou, jest v herní historii zcela zastíněn druhým, jenž redefinoval žánr realtime strategií a dokonale využil Herbertovy mytologie. Hráč si vybral, za který z rodů chce hrát, a na mapě posouval těžební stroje, aby za utržené peníze budoval lepší obranu před písečnými červy i dotěrnými nepřáteli. Miliony hráčů na celém světě tak politickou dynamiku Duny vnímaly, aniž by otočily jediný list knižní předlohy. A ono se popravdě vyplatí jít do kina s prázdnou hlavou, protože Denis Villeneuve s neználky počítá. 

Tím se ostatně dostáváme k největší bolesti snímku. Je příliš obtěžkaný snahou vše vysvětlit a uvést. První půle je velkolepou, ale také nikdy nekončící expozicí, v níž vás skrytý vypravěč vede za ruku fascinujícím světem. Já osobně jsem si tenhle “tutoriál”, když zůstanu u hráčské hantýrky, užíval plnými doušky. Ať už kvůli skvělým hercům, úžasným kulisám, nebo právě proto, že nikdo nikam nespěchá. Většina mainstreamových nemocí populárních filmů tu chybí. Není tu samoúčelný humor, ještě samoúčelnější MacGuffiny nebo nesmyslné zkratky k akčním scénám. Villeneuve je zcela ve službách knižní předlohy a doslova diváka pohlcuje názvoslovím, odkrývá mu skrytá proroctví, ale i logicky fungující svět, který byl mnohokrát označován za “Star Wars pro dospělé”. Nechci tu vyvolávat rozmíšky, ale po poslední trilogii celovečeráků od Disneyho je tohle přirovnání platnější než kdy jindy.

Možná jste v médiích zachytili, že se Villeneuve těsně před vlnou evropských premiér opřel do Marvelu takovým tím klasickým způsobem, že jde o povrchní recykláty a nikoliv tu skutečnou, poctivou filmařinu. Cítím v tom kromě zbytečnosti i jistou vnitřní bolest tvůrce, který dostal šanci natočit za obrovské peníze pomalý film, který se pravděpodobně nezaplatí. Jestli šlo Warnerům o image nebo hráli čistě vabank, to už se možná nedozvíme, ale Duna otáčí kormidlem času směrem ke starým pořádkům. Na papíře je to “jen” velkolepý a promyšlený příběh o dospívání Paula Atreida, na plátně budete mít pocit, že koukáte na nového Lawrence z Arábie, že jste znovu na premiéře Nové naděje, nebo Společenstva prstenu. 

Uvedl jsem schválně několik generačních příkladů, ale zároveň se obávám, že ten průměrný teenager, co se do kina vypraví nikoliv proto, že si o Duně přečetl na MovieZone, ale protože na ni šlo pět jeho kamarádů a on chce být “in”, tak právě ten teenager už tyhle staré “kvality” neocení. Nechci tím samozřejmě zahnat předem do rohu ty, jimž se Duna nebude líbit. Jenom mi přijde, že Villeneuve tuší, že nenatočil populární film podle škatulek, a tak jde veřejnému mínění svým laciným marveláckým výpadem trochu “naproti”.

Co ještě byste chtěli vědět? Herci jsou vynikající a oddaně slouží celku. Chalamet znovu je a bude jedním z nejzářivějších zástupců své generace, ať už vám jeho filmografie chutná nebo ne. Jeho Paul Atreides je zranitelný i odhodlaný, kombinuje vše protichůdné a lidské, umí překvapit emočně i psychicky. Toho nedobrovolného mesiáše mu věříte se vším všudy, zvlášť když je jištěný skvělou Rebeccou Ferguson a přísným a civilním Oscarem Isaacem. Dokonce i Jason Momoa herecky roste, ačkoliv je spíše figurkou v pozadí. Další velké herecké tváře poznáte spíš po hlase (Skaarsgard, Bardem), ale jak se říká, každý chvilku tahá pilku a přispívá k dalším a dalším nitkám pestré tapiserie. I když tedy pestré… kameraman Greig Fraser je expert na pouštní krajinky. Natočil 30 minut po půlnoci, Rogue One a dostal Emmy za Mandaloriana. Zaprášené kulisy a zaprášené hrdiny umí skvěle a Dunu oblékl do oranžovo-hnědého kabátku tak epicky, že chvilku budete Villeneuvea chválit za to, že dal zase vydělat Deakinsovi. Jenže Fraserova paleta nedokáže tak úplně prodat CGI, které je v těch slévajících se odstínech trochu ploché a působí až anachronicky. To je jenom varování pro rejpaly.

Všechen ten design a modýlky jsou parádní, ale kdo je zvyklý na pestrobarevný digibordel, ten tentokrát odejde s nepořízenou. Říkám to ale hlavně proto, že často přesvícené scény nebo naopak jemné přechody mezi pouštními dunami budou testem, v němž pohoří většina kompresních algoritmů. Ať už budete na Dunu koukat na HBO Max, nebo z nejrůznějších alternativních zdrojů, předem vám mohu slíbit, že neuvidíte ten samý film jako diváci v kině. Je tady hned několik scén, kdy Paul Atreides stojí v mlze, pouštní bouři nebo v “absolutní tmě”, kterou prostě kompresní formáty nezvládnou. Tolik k technickému okénku, jež vás má zas a znovu nalákat do kina. My totiž potřebujeme, aby Warneři byť jen předstírali, že jde o kolosální úspěch, nebo alespoň čestnou prohru.

Ona totiž Villeneuvova Duna nemá konec. Ostatně snímek je prostý úvodních titulků, s výjimkou jediného. Duna: První část, přesně to se na plátně objeví, ale běžný divák na tenhle detail po dvaceti minutách zapomene a na konci filmu se bude cítit jako v roce 2001, když skončilo Společenstvo prstenu a on netušil, že do roka a do dne si bude moci zajít na Dvě věže. Herbertova vize je skutečně bezbřehá a já vlastně Villeneuveovi tleskám za to, že Warnery přesvědčil, že končit se má v nejlepším. Mohl bych vám tu odvyprávět, co se stane po skončení filmu a o čem by mohla být dvojka, nebo chcete-li druhá půlka. Ale je to zbytečné, možná i proto, že pořád doufám v boží prozřetelnost. A chtěl bych hrozně moc vidět, jak se pan režisér s druhým poločasem základního děje popere. Je totiž nejen plný takových těch divácky vděčných obratů, kdy to hlavní hrdina záporákům konečně nandá, ale také prošpikovaný tvůrčími pastmi. Navíc budovat směrem nahoru je vždy snazší než nakonec celé dílo a jeho myšlenku tzv. prodat. Z toho se Denis Villeneuve trochu vyvlíknul a servíruje nedořečené chytře tak, aby si vše domyslel vnímavý divák. 

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc na mě první Duna působí jako první Matrix. V něm také Neo v závěru prochází proměnou v mesiáše a vydává se vstříc nebesům, aby změnil zaběhnutý řád světa. Většina diváků se dodnes zapřísahá, že víc nepotřebuje. Jenže my jsme se v blockbusterových měřítkách posunuli o dvacet let a v recenzích na Dunu je proto vidět častá kritika Villeneuveova tahu. Proč končit v nejlepším, proč vynechávat důležité detaily a spoléhat na to, že dvojka vznikne. Divák odchází z kina nejen se spoustou cizokrajných názvů (jejichž původ není uspokojivě vysvětlen – což přispívá k onomu všeobklopujícímu mystériu), ale také s věčnou otázkou “jak to bylo dál?”. Já mám pocit, že jako diváci musíme být podobně hladoví, musíme mít otevřenou mysl a přijímat otevřené konce. Ať už druhá “půlka” vznikne nebo ne, té první nikdo neupře, že jde ve stopách králů kinematografie. 

Přehrajte si trailer Běžte do kina, nechte si otevřít oči a poddejte se magické síle koření. A běžte klidně dvakrát jako já. Osud tomu chtěl, abych šel v Ženevě na Dunu už ve čtvrtek a požární alarm mě vyhnal v půlce filmu, což vyústilo ve zrušené představení. Viděl jsem tak první půlku první půlky a na zbytek jsem si musel počkat do dalšího dne. A to nervózní chvění, to čekání před zavřenou branou, než mě pan vypravěč znovu pustí do toho fascinujícího filmového světa, to byl pocit, který člověk nezažívá denně. Jsem za něj vděčný, stejně jako za to, že jsem si v té první půlce mohl všímat detailů a znovu se v nich rochnit. Duna je pro mě esencí lásky k filmu a vyprávění příběhů jako takovému. Mluvím teď za sebe, ale doufám, že tak trochu i za tvůrce. Nenechte si ji ujít, ať už bude váš názor jakýkoliv, jedná se o dílo, které zásadním způsobem ovlivní hodnocení vaší letošní filmové sklizně.