Že jsou konzumenty hororů spíše mladší diváci, není nikterak převratná informace. Studia s touto skutečností dlouhodobě pracují a dávají publiku „to“, co chce. Dokud se nezmění jeho preference a už „to“ nechce. Pokud by na jedné straně chyběla ochota se v šeru kina bezpečně bát a sdílet zvířené emoce se stejně naladěnými přáteli, a na straně druhé patřičná dávka korporátní hamižnosti, asi bychom tu v minulosti těžko kdy měli fenomén teenagerských vyvražďovaček nebo tucet úspěšných frančíz pořízených za levný peníz, které se po letech vrací s pokračováními. A vznikají samozřejmě série nové.

Druhdy okrajový žánr táhne a v posledních letech se zdá, že přebírá štafetu od velkoprodukcí comicsových vesmírů, které se utápí v recyklaci a navzdory vysokým rozpočtům z nich už delší dobu není cítit osobitost, hravost a v podstatě žádné (složitější) emoce. A to se okouká. Dvojice hororů letošního pozdního jara - Backrooms a Posedlost - udeřily na nejstarší lidské emoce v našich amygdalách velmi přesně. A neobyčejně zarezonovaly. Lámou rekordy. Mluví se o Oscarech. I pokračováních. Z dolarové sklizně na pokladnách je jasné, že oba virální fenomény znají své publikum, ale navíc oslovují i ty, kteří hororový žánr běžně nevyhledávají. Jak z GenZ, tak těch starších, kteří dorazili očíhnout, co je to v jindy poloprázdných sálech za povyk.

Oba horory – každý ovšem svým originálním způsobem, viz toto téma – spojuje téma vztahů. Pojďme se ještě z odstupu měsíce ohlédnout za Posedlostí. Můžete to nazvat protirecenzí (oněch 60% mi přijde vážně málo), ale taky jen druhým pohledem na originálně nahozené motivy. A samozřejmě, bez spoilerů se tu neobejdeme.

Rámování filmu jako virální fenomén svádí k dojmu, že jeho účinek stojí hlavně na hypeu a pověsti, jež jsou nezřídka odtržené od podstaty. Podobné záchvěvy už jsme v popkultuře zažili mnohokrát a mnohokrát bezpochyby o načechranou prázdnotu šlo. I Posedlosti sociální sítě významně pomohly, ale kdyby „uvnitř“ nic nebylo, šílenství už by dávno ustalo. Curry Barker vystihl mnohé z našich hlubokých úzkostí a precizně zinscenoval, aby se ozvaly ve správnou chvíli. Posedlost „posedne“ postupně. Přiznám se, že v úvodní čtvrthodině jsem se sám začal obávat, jestli nejsem na filmu, který nedostojí recenzím a bude mě míjet. Naštěstí se záhy ukázalo, že jeho témata a strachy (!) nejsou svázány jen s GenZ, jakkoliv právě u nich dnes mají asi největší ozvučnost.

Přehrajte si trailer Ano, první čtvrtina je ukecaná, dokonce je svou civilností a obyvákovou všedností místy až banální. Jenže právě tahle všednost je past. Posedlost si familiárností buduje důvěru, kterou záhy zradí. To, co může působit jako jistá nevyváženost či autorská nezkušenost, se postupně (či zpětně) ukazuje jako prostředek k eskalaci dění. Náhlý přechod z indie vykecávačky či dokonce komedie do body hororu je vypravěčskou strategií. Divák tu není šokován cizím světem, ale nenadálou deformací toho, co už v jiných filmech z předměstí viděl na sto způsobů a přijímá to za bezpečné a normální.

Nikki se do hororového módu dostane velmi rychle. A i my jsme v chápání situace daleko před Bearem. Ten si ještě dlouho neuvědomuje, co svou problematickou zkratkou – snahou vymoct si na osudu náklonnost a lásku Nikki pomocí magického předmětu – vlastně způsobil. V okamžiku, kdy film začneme vnímat jako příběh dvou posedlostí, jež do sebe naráží, se nám postavy pěkně vybarví a jejich dynamika nabere neočekaný směr.

Posedlost: FOTOGALERIE

K tradici subžánru patří ukazovat jednu z postav posedlou, zatímco postava druhá či širší skupina, se ji z takového stavu snaží dostat. Losera Beara byste na začátku skoro objali stejně jako plyšového méďu, protože se jeví jako dobrák od kosti a takoví to mají na světě těžké. Postupně ale zjišťujete, že klasický žánrový hrdina se z něj bohužel - a ke škodě věci - nikdy nestane. Je slaboch, kterého definuje neochota k činům a přijetí důsledků vlastního konání. Ignoruje zjevné (třeba to, že Nikki do něj předtím poblázněná nikdy nebyla) a přestože se v novém vztahu sám necítí (bodejť by taky ano), až příliš dlouho se vyhýbá nepříjemným otázkám a nejedná.

Úvodní „nice guy“ se tak postupně stává svého druhu monstrem, které je zodpovědné za „uvěznění“ Nikki tajemnou entitou. Individuální pasivita a strach tu mají širší důsledky a stávají se nástrojem zla. Bear si svou pozici nevybojoval, neboť se příliš bál odmítnutí, ale srabsky ji nechal vyrůst z manipulace s nekontrolovatelnými silami a následným prolomením zapovězených hranic.

Posedlost tak zajímavě problematizuje romantiku a její vnímání lásky jako neomylného kompasu v kontrastu s vyspělým vztahem, který je systémem dohod. A leckdy i brzd. Za mě tak nejděsivějšími výjevy nejsou ty, kde mlaskavě cáká krev a praskají kosti, ale ty, v nichž je zjevné, že Nikki se kvůli Bearovi změnila v pasivní schránku a přestala být autonomní bytostí. A má prozření, kdy si toho je vědomá. Tato temná variace na locked-in syndrom či hrůzný případ Gisèle Pelicot tak z Posedlosti dělá jeden z nejděsivějších a v konečném důsledku extrémně nepříjemných moderních hororů, který své publikum absolutně nešetří. A to je dobře.

Fascinující je suverenita, s jakou šestadvacetiletý Curry Barker využil milion dolarů z rozpočtu, tedy náklady na podměrečně drahý český film, a přetavil je v globální megahit. Důmyslný koncept, spoléhající takříkajíc „na pár herců v pár běžných interiérů“, je sebevědomě rozhýbán jako indie konverzačka starého střihu, jen využívající nových technologických možností a tedy i snadno zhmotnitelné audiovizuální malebnosti.

Zejména práce se zvukem je mistrovská, svojí intenzitou místy až nesnesitelná. Asi nikdy jste neviděli film bez monster a halasného nadpřirozena, která by dokázala tak jasně zneklidňovat pouze svou zvukovou stopou. Zdání teroru se tak výrazně zesiluje a šponuje napříč stopáží, kde přitom násilné výlevy explodují jen zřídka. Ale o to mocněji.

Cival důkladně rozebíral Posedlost s Tomášem Baldýnským a spoilery i tady: 

Konstrukce jednotlivých scén je nebývale vyspělá, oslňuje jak vnitrozáběrovými řešeními, tak schopností překlikávat z romantického půdorysu do cynické komedie a milostné satiry, reflektující extrémy zmíněné vztahové toxicity, od závislostí až po zmocnění se cizího těla. Posedlost tak exceluje jak v rovině přímočaré žánrovky, tak v dnes tolik módním zasazování hlubších, existenciálních i společensko-kritických přesahů do zábavných hororů.

Samotnou kapitolou jsou pak perfektní herci, a to jak trefně loserský Michael Johnston, tak zejména Inde Navarette ve vrcholně fyzické kreaci. Je to pochopitelně extra vděčná role, umožňující rozehrát na maximum kompletní rejstřik výraziva, a to i v maximálních amplitudách. Trochu sice zneklidňuje, že je to, ehm, nejspíš ona životní role už v pětadvaceti a je velká otázka, co bude dál a jak ji překonat… ale oscarová nominace by to mohla a měla vykompenzovat.

Posedlost je zkrátka zjevením, přesahující rámec jedné sezony. Bohužel se obávám, že studia si vzedmutou vlnu zájmu o horor opět vyloží špatně, takže příští a přespříští filmovou sezónu nás zaplaví vlna desítek velmi levných a zároveň velmi špatných filmů. Doufám, že mezi nimi nebude i Posedlost 2, která naprosto znehodnotí odkaz a dopad jedničky.

Text vznikl s přispěním Civala.