Myslím, že nejsem jediný, kdo si v poslední době všiml nepřeberného množství reelsek a shortů na sociálních sítích, které s nadšením juchaly nad hororem Posedlost. A není divu, neboť za vznikem filmu stojí pohádkový a čím dál častější příběh, v němž digitální tvůrce skrze talent ke štěstí přišel. Zde jde konkrétně o amerického mladíka Curryho Barkera, jenž se stal slavným takřka přes noc díky svému virálnímu hororovému filmu Milk & Serial, jenž zdarma vypustil na YouTube. Nápadité dílo ho stálo pouhých 800 dolarů, na internetu se však stalo obrovským hitem a studia si v poslední době jistě všímají toho, že z mladých a dravých umělců lze vymámit i dobré celovečerní filmy za levné peníze, viz úspěšné Mluv se mnou či nadcházející Backrooms.

Posedlost ovládla nejen socky, ale i kina. Vždyť to, že by snímek po prvním víkendu neklesal, ale rovnou vyrostl a ještě zvýšil svou návštěvnost, se stává jen v mizivých procentech případů. Dovedu si živě představit, že velkou část mladých se podařilo oslovit zejména díky tématu snímku. Posedlost totiž sleduje mladíka jménem Bear, jenž tiše touží po své dlouholeté kamarádce a chystá se jí svou lásku vyslovit. Zdráhá se ale stresující krok udělat, proto si pomůže lehce nadpřirozenou berličkou, která zajistí, že se do něj půvabná a cílevědomá Nikki lusknutím prstu bláznivě zamiluje. A tady začínají obtíže.

Přehrajte si trailer

Posedlost tedy hned zkraje jasně oslovuje své publikum. Vždyť který dospívající někdy neřešil to, jak se vyslovit objektu svého zájmu? Horor nicméně cílí ještě na specifičtější cílovku, a to lidi, kteří se někdy ocitli v toxickém vztahu. Tomu by se dalo tleskat, neb jde o téma ryze aktuální, a to zejména mezi mladými lidmi. Pozornosti se mu však příliš nedostává, byť s narůstajícími duševními obtížemi může nějak souviset. Přeposílání reelsek se scénou z filmu a textem "lol, to je úplně (doplňte jméno libovolné/ho ex)" tak jistě částečně přispělo k tomu, že má Barkerův počin dost silnou návštěvnost. 

Otázkou tak bylo, jestli může titul nabídnout i něco jiného než strefení se do současného tématu, a jestli jde v prvé řadě o dobrý film, který může sám o sobě obstát. A zde je odpověď o poznání složitější. Barker nezapře velký talent pro budování napětí v rámci jedné konkrétní sekvence. Přestože jde o jeho celovečerní prvotinu, jeho práce se světlem, mizanscénou a využíváním těchto prvků k budování tenze, je velmi zručná a na poměry dnešních hororů bez problémů obstojí. Zejména zatmění prostor a obličejů využívá tvůrce velmi často a mnoho scén na tomto konceptu vyloženě stojí.

Proto je škoda, že se potřebné uvolnění napětí většinou dostavuje pouze skrze práci se zvukem, a to poměrně lacinou. Lekačky, kterých je ve filmu poměrně dost, v drtivé většině nestojí na atmosféře či postavách, ale na pouhém faktu, že se z repráků nahlas ozve v nestřeženou chvíli umělý ohulený zvuk. Je to sice prostě funkční, originalita tomu ale chybí. Tíseň bohužel nevychází ani z tematické gradace, což lze připsat na vrub scénáři.

Právě na něm je nejvíc vidět, že jde opravdu o prvotinu. Premisa o toxickém vztahu je od počátku jasná. Jakmile se tedy zápletka zlomí a přichází první zvrat, příběh rezignuje na jakékoliv tajemno či tenzi. Divák ví, co se děje, postavy to neví jen proto, že to po nich chce scénář, a jedinou neznámou pro diváka tak je, jak moc špatně to všechno dopadne. Přitom ve zručnějších rukách by zkoumání manipulace a postupného přivlastňování si člověka přímo vybízelo ke svědomitějšímu podání, v němž by se podnětné téma mohlo postupně odkrývat skrze drobné nuance. Nikki je ale od začátku jen šíleně ujetá a scénář ji nechává dělat další a další hnusné věci, aniž by to bylo jakkoliv překvapivé či nápadité. Mnohé dějové výkruty jsou těžko opodstatněné a zápletka by zasloužila větší vysvětlení. "Proč se tak divně hýbeš?" klade důvodnou otázku hlavní hrdina šílené Nikki, a stejně tak se může ptát i divák. Vysvětlením však pravděpodobně je jen to, že to působí děsivě.

Těžko tak obhájit stopáž o necelých dvou hodinách, která se sice může zdát svižná, ale kvůli absenci budování tísně neobstojí a místy tak film nudí. Zvrátit se to ovšem celou dobu snaží ústřední dvojice v podání Michaela Johnstona a Inde Navarrette. Jejich běsnění je hlavní devízou filmu, a zvláště výkon mladé Navarrette v roli šílené přítelkyně je příjemně mrazivý.

Nelze se ubránit dojmu, že Barker přesto mohl i z jejího výkonu vytěžit mnohem víc. Mladý autor bývá opěvován pro svůj cit při míchání děsu a komiky, k čemuž by zkoumání toxických vztahů přímo vybízelo, neboť humoru napomáhá soucítění s hrdiny i známost představovaných situací. Režisér nicméně zajímavé téma bere pouze jako příležitost pro hororové výjevy, jejichž koncept jsme jen v posledních letech viděli stokrát jinde. Vidět další postavu mlátit se do ksichtu cihlou nepotřebuji, prostoupení příběhu hutnější atmosférou či špetkou komiky, která je Barkerovi tak vlastní, by z filmu mohlo opravdu udělat onu senzaci.

Film tak rozhodně neselhává v jednotlivostech, často je příjemně děsivý a na nechutné či napínavé interakce není skoupý. Jde ale spíše jen o sled scén bez plynulé příběhové gradace, byť věci odehrávající se na plátně jsou čím dál nechutnější. Náběh na zajímavější momenty tu mnohokrát je, například zkoumání onoho prostředku, který vše zapříčinil, a to skrze telefonát, který hrdinovi dost výrazně sahá do svědomí. Podobných momentů by ale pro podnětný a originální horor bylo potřeba mnohem víc.