Tak je to oficiální. Zach Cregger je novým králem hororu, tedy alespoň toho filmového, a to mu k titulu stačily pouhé dva zářezy. Zatímco však Barbar představoval spíše jen takový rozjezd, kde si režisér hru se střídáním žánrů, nálad i perspektiv jen tak „ze srandy“ vyzkoušel, Hodina zmizení je už po všech stránkách řemeslný i myšlenkový upgrade, který je ambicióznější, má známější obsazení, větší měřítko, ostřejší hrany, a hlavně nikdy nesundá nohu z plynu.

Než ale budeme pokračovat, je třeba říct, že nejlíp uděláte, když na film vyrazíte bez znalosti čehokoli dalšího. V recenzi sice nebudu nic spoilerovat, nevyhnu se ale popisu některých postupů a praktik, které Cregger využívá, a i to váš zážitek může značně omezit. Doporučuji si tak nic dalšího nezjišťovat a vrátit se sem, až film uvidíte.

Děj každopádně začíná dlouhým dětským monologem, který shrnuje, jak jedné noci celá třída dětí zmizí. Prostě vyběhli z domů a už je nikdo nikdy znova neviděl. To je věc, na které stála celá kampaň, nutno však dodat, že i ta maličko klamala tělem. Zmizeli totiž takřka všichni – s výjimkou malého Alexe a pak ještě (což jsme věděli) jejich třídní učitelky Justine Gandy (Julia Garner). Policie si neví rady a zhruba po měsíci, na školní debatě s naštvanými i bezradnými rodiči v čele s Archerem Graffem (Josh Brolin), se posléze celý snímek rozjíždí z pohledu právě oné paní učitelky.

To ale zdaleka není jediná perspektiva, skrze kterou Cregger, jenž si sám napsal i scénář, tento až grimmovsky zlý příběh vypráví. Jak se děj a vyšetřování posouvají, postupně se díky střídajícím se epizodám dozvídáme více a více z toho, co se vlastně ve městě děje nebo dělo, až do chvíle, kdy se rozplete i ta ústřední zápletka s dětmi. Není to tedy doslova mementovské ve smyslu, že bychom se vraceli neustále zpět, ale pokud by někdy Nolan točil horor, vypadal a fungoval by nejspíš dost takto.

Teď už ale pojďme na to, jaký film vlastně je. On je totiž specifický nejen tou formou vyprávění, ale vlastně i svou atmosférou. Ano, i otrlý divák se u něj bude na spoustě míst bát, protože ty lekačky jednoduše čekat nebudete. A vůbec bych se nedivil, kdybyste si při nich chtěli zařvat stejně jako jedna z postav ve filmu. Stejně tak se ale připravte na nečekané výpuky smíchu, když hlavní postavy provedou něco nečekaného, nebo se situace jen stane tak absurdní, že to nejde jinak zpracovat.

Zejména zábavnou pasáž ve filmu má postava feťáka s tváří Austina Abramse z Euforie. Ten po zhlédnutí Barbara nenechal svého agenta v klidu, dokud mu nesehnal roli v Creggerově dalším projektu (a objeví se i v Resident Evilu), které se následně držel jako klíště i poté, co se režisérovi film s odchodem Pedro Pascala celý sesypal a on ho tak musel obsazovat znova. Ne však tuto roli, a je to dobře a zároveň naprosto chápu, co na tom Abramse tolik bavilo. Je to sice menší vedlejší úloha, pro příběh však zcela klíčová, parádně vypointovaná, neskutečně zábavná a vůbec bych se tak nebál říct, že s ní vynikající Abrams jako fetující troska doslova slepil celý ten film dohromady.

To je ale jen jeden příklad, jak nenápadně si Cregger dokáže s různými aspekty svého snímku pohrát, aby z nich vytěžil maximum. Každá perspektiva totiž zároveň přenáší na diváka tak trochu jiné emoce a zároveň nese tak trochu jiné poselství. Brolin jako zdrcený otec, jenž si klade za vinu, že svého syna neochránil před čímkoli, co se stalo, je jasným srdcem filmu a má ty nejcitlivější pasáže. Garner pro změnu hraje emocionálně nevyrovnanou lehce sobeckou osobu, která střídá dobrá rozhodnutí s těmi špatnými, až ji to nakonec přivede na tu správnou stopu. No a úplně samostatnou kapitolou tvoří záporná entita, která tady celou dobu tahá za nitky.

Ne, nebudu se k ní nijak víc vyjadřovat, co ale napíšu, protože už jsem na to zaznamenal nějaké diskuse – ve filmu je vysvětlen nejen její princip (možná ne doslovně, stačí však vnímat mezi řádky a sledovat, o čem se lidé baví), ale nakonec Cregger stráví nemalou část vysvětlováním i praktického postupu, jak se vlastně všechno nakonec událo. Čili snímek vás rozhodně nenechá hladovět po odpovědích a muset si svévolně vše interpretovat. Co začne, to i dokončí.

Je to ale právě ten neustále se míchající koktejl otázek, napětí, hrůzy, humoru a nakonec fantazie, někdy dětské, jindy dospělé, který vás tu bude držet přikované k sedačce od úvodních titulků až po závěrečnou pasáž, která vlastně dokonale podtrhuje celý film, jak je děsivá i absurdní zároveň. Hodina zmizení je jedna úchvatná mozaika lidských (i jiných) příběhů, která někdy připomene Fargo, jindy zase Villeneuvovo Zmizení, párkrát i toho Nolana, většinu času je to ale zcela originální a zábavná podívaná s vlastními cíli i především způsoby, jak se k nim dostat.

Přehrajte si trailer Mohl bych sice napsat, že být film ještě o kousek delší a ještě o fous zlejší, konalo by se u mě ještě větší nadšení, stejně tak bych se ale mohl samozřejmě dále rozjímat nad tím, jak si režisér tu a tam pohraje s kamerou, jak nechutné scény dokáže vymyslet, nebo proč si myslím, že víc než horor je to přece jen ta grimmovská pohádka, akorát v moderním pojetí a se silně ironickými podtóny, nicméně já doufám, že už jste si ten obrázek zhruba vytvořili a půjdete se o tom všem už jen přesvědčit na vlastní oči. Možná se se mnou neshodnete, že v tak nabité letošní žánrové konkurenci je právě Hodina zmizení TÍM hororem roku, co je ale bez debat, že takhle výjimečné filmy do kina nechodí každý den. Buďme za ně rádi.