Horor je divácky vděčný žánr. Každý rok tak dostaneme spoustu strašidelných filmů a velkému počtu z nich se povede v kinech zazářit první víkend, aby pak o měsíc později upadly do zapomnění. A když náhodou ne, v následujících letech přijde spousta sequelů, prequelů, spin-offů nebo budování filmových vesmírů. Publikum se zkrátka bojí rádo a když mu naservírujete dostatečně děsivou panenku, ducha nebo jinou potvoru, přijde. Zároveň jde ale o žánr dávající tvůrcům dost prostoru pro kreativitu, takže každoročně dostaneme i nějakou tu skutečně zajímavou podívanou, která v kinech vydrží delší dobu a zaslouženě slaví úspěchy. 

Letos to je Longlegs. Zajímavé trailery nalákaly, šeptanda zafungovala a ukázalo se, že nadšené první reakce nelhaly a že do kin míří skutečně kvalitní žánrový kousek, který teď právem sbírá nadšené reakce i dolary. Jenže pokud na Longlegs vyrazíte s tím, že se budete prostě bát a jako bonus dostanete další exhibici Nicolase Cage, možná, že vás v sále čeká překvapení. Tedy ne že byste se nebáli a nedostali cageovskou šílenost, ale ono je to s Longlegs malinko složitější. 

Longlegs: FOTOGALERIE

Předem je nutné říct, že nejde o horor v tom pravém slova smyslu. Příběh o pátrání po sériovém vrahovi, který celé roky vyvražďuje americké rodiny, aniž by sám přiložil ruku k dílu, rozhodně není příjemná podívaná, jenže má blíž spíš k psychologickému thrilleru a detektivce. Režisér Oz Perkins sice umí v pravý čas vytáhnout z rukávu povedenou lekačku, kdy nepříjemný zvuk prořízne ticho kinosálu a v záběru se objeví něco ne úplně pěkného, ale v Longlegs se spíš buduje atmosféra. Pomalu, nenápadně a do extrému, kdy vám dost možná nebude úplně dobře. 

Výtečná Maika Monroe tu pátrá, vyslýchá lidi, hrabe se v důkazech a dělá spoustu věcí, které na papíře možná nepůsobí úplně hororově. O děsu se tu spíš mluví, než že by ho Perkins cpal divákům přímo před obličej, ale najednou se možná přistihnete, že vám při sledování zdánlivě nudného policejního vyšetřování není příliš dobře. Perkins si umí hrát s atmosférou a nenápadně se dostat člověku pod kůži. Putujeme po americkém venkově po místech, kde skoro nikdo není, slunce nesvítí, na nebi plují šedivé mraky a stejně jako hrdinové člověk netuší, kam pátrání povede a kdo nebo co proti nim stojí. Samotný vrah se sice občas objeví, avšak podobně jako v trailerech a na fotkách si Perkins hlídá, aby Cage příliš neukazoval. To, že spíš naznačuje, nakonec vede k tomu, že podobně jako hrdinové dlouhou dobu netušíte, s kým nebo čím máte co do činění. 

Nejde tu ovšem jen o děj a jak se nakládá s informacemi, které hrdinové sbírají, jde hlavně o formu. Perkins jakoby tušil, co publikum od Longlegs očekává, ale moc dobře ví, že pravidlo „co není vidět, to víc děsí“ skutečně funguje. Nejnapínavější jsou tak nakonec scény, kdy mladá vyšetřovatelka sedí doma, prohrabává se krabicemi spisů a kamera stoj tak tak, aby snímala dveře za ní vedoucí do kuchyně. A i když se ve scéně reálně neděje nic, člověk prostě musí koukat na pozadí a čeká, co tam vykoukne. Kdy přijde ona lekačka… Jenže ona přijít nemusí. Tohle hraní s očekáváním, kdy je už někdy v půlce jasné, že to neuchopitelné a dost možná nelidské nebezpečí existuje a může zaútočit odkudkoliv, funguje výtečně. Longlegs je díky tomu, že se nikam nespěchá a potenciální děs a hrůza se jen naznačují. Dojde to až do extrémů, kdy vyloženě budete chtít, aby se NĚCO stalo, protože to čekání začne být nesnesitelné. A když už začnete mít pocit, že jste Longlegs a Perkinse prokoukli, vytáhne něco nového. Ať už zvrat, skutečně děsivého Cage v jedné z jeho nejlepších rolí, nebo finále, které… paradoxně může být trošku problematické. 

Hrdinové ani diváci většinu času nedovedou jednoznačně rozklíčovat, jestli to zlo pochází z hlavy šílence, nebo je za tím něco víc. Formálně brilantní audiovizuální stránka a s ní spojená vytváří nádherně tíživou a depresivní atmosféru plnou neznáma a strachu. A dává režisérovi prostor hrát si s hrdiny i divákem a udržovat publikum napjaté. Trochu tedy zamrzí, že v samotném závěru jakoby film neměl odvahu dotáhnout to do konce a začne vše když už ne vysvětlovat, tak je alespoň odhalovat do té míry, že mizí prostor pro interpretaci a spolu s ním i nejistota. Samotný závěr sice pořád atmosféru má a napětí v něm sympaticky graduje, přitom však zůstává spousta otázek. Bohužel ne z kategorie „co a proč“, což by bylo naprosto v pořádku, ale spíš „jak“, což už v pořádku není a malinko to vyvolává pocit, že Perkins moc netušil, jak některé věci osvětlit. 

Přehrajte si trailer Longlegs není klasický horor. Jde o extrémně napínavý film a hororové prvky v něm jsou, ale tvůrci se tu nepokouší diváky strašit tradičním způsobem. Spíš pomalým odhalováním tajemství, udržováním v nejistotě a neochotou dát tomu všemu nakonec smysl. Většinu času to funguje skvěle, inspirace Mlčení jehňátek, Sedm, seriálem Mindhunter, v nichž je ona hrozba taktéž hmatatelná a ukrytá kdesi mimo záběr, je evidentní. Longlegs vedle těhle klasik bez problémů obstojí a zároveň tu existuje dostatek prostoru pro dohady o tom, co že se to ve filmu vlastně dělo. Bohužel jakoby Perkins zjistil, že trošku neví, jak to celé poskládat do funkčního finále. I to může být důvod, proč z Longlegs nebudete odcházet úplně nadšení. Pořád jde ale o formálně a herecky brilantní snímek, u kterého platí, že i kdy vám jeho vyznění nesedlo, je rozhodně dostatečně zajímavé na to, abyste chtěli s ostatními diváky řešit, kde se skrývá pravda. A možná to vidět celé znovu. 

Film jsme probírali i v MZ Live: