Stokrát ohraný příběh, ale řemeslně zvládnutý, s funkčními lekačkami a důležitým poselstvím. Takto v kostce charakterizovali zámořští kritici horor Úsměv z roku 2022 a mně nezbývá než s nimi souhlasit. První díl chtěl být trochu jiný, ale nedokázal přijít s originálním námětem, tak se to snažil zakamuflovat zmíněným důležitým poselstvím.

Což o to, trauma jako takové je jistě zajímavé téma a pracovat s ním v rámci psychologického hororu určitě jde – za všechny příklady jmenujme The Babadook z roku 2014, kde se míchal klasický duchařský horor s rodinnou tragédií. Bohužel navzdory nespornému řemeslnému talentu nedokázal debutující režisér a scénárista Parker Finn ze svého Úsměvu vydolovat víc než jen kvalitně zpracovanou rutinu. Jenže diváci vzali kina útokem a nastřádali celkem 217 milionů důvodů, proč by měl být odklepnutý druhý díl.

Ten začíná pouhých šest dní po pohnutých událostech jedničky. Proč právě šest dní? Protože přesně tak dlouhá je inkubační doba, po kterou ve vás nekontrolovaně bují děsivé zlo, než vás sedmý den přivede k sebevraždě. Tím nejbrutálnějším možným způsobem a s nejstrašidelnějším úsměvem vašeho života na rtech. V ten okamžik také přenesete semeno zkázy na všechny svědky vašeho makabrózního skonu. Takto jsou stanovena pravidla hry a moc se v tom nešťourejte, protože důvody, proč se tak děje, jsou v podstatě irelevantní. Dvojka je pro jistotu v průběhu filmu zopakuje, aby mohli snadno naskočit i noví diváci bez znalosti jedničky, takže pokud jste první díl neviděli, nemusíte se strachovat, že byste něčemu nerozuměli.

V úvodu sledujeme detektiva Joela, jak se marně snaží zrealizovat svůj plán na usmrcení monstra, které jej na konci jedničky posedlo. Ale zapomeňte na Joela, tenhle film není o něm, a tak rychle odchází ze scény (a ze světa), aby uvolnil místo velmi nezvyklé hlavní hrdince – popové megastar Skye Riley (Naomi Scott). Tento netradiční krok, kdy obětí bezejmenného zla bažícího po vašem strachu není obyčejný smrtelník, ale celebrita, katapultoval kvality celé franšízy o patro výš. Protože přidal velmi zábavnou a osvěžující složku spočívající v tom, že propletl hororové prvky s každodenním životem slavné osobnosti. Díky tomu najdete styčné plochy s letošní Pastí M. Night Shyamalana a Substancí Coralie Fargeat. Dlužno dodat, že tento nápad funguje výborně a uvolnil Finnovi ruce v tom, aby popustil uzdu své fantazii. Což také udělal a vybudoval tím první pilíř, na němž spočívá kvalita Úsměvu 2.

Tím druhým je představitelka titulní role Naomi Scott (Aladin, Charlieho andílci), která hraje posedlou popovou hvězdu naprosto výstižně a její prohlubující se šílenství podává s překvapivou dávkou uvěřitelných emocí. Do děje vstupuje v okamžiku, kdy se po roční pauze snaží vrátit zpátky na vrchol popularity. Díky drogám a alkoholu totiž nezvládla svůj život celosvětové celebrity a po autonehodě skončila na operačním stole, kde ji museli doslova sešít dohromady. Stižena chronickými bolestmi páteře bojuje s abstinencí a vlastními pochybnostmi, aby k tomu záhy přibrala ještě jednoho neviditelného nepřítele, díky němuž přestává rozeznávat skutečnost od halucinací. Přesvědčivost jejího výkonu je přitom taková, že jí budete držet palce, aby se dokázala svým démonům postavit, ačkoli dobře víte, jak to skončí. Protože některé démony prostě neporazíte. 

Tím se dostáváme k dalšímu pilíři, na němž dvojka úspěšně staví svůj společenský přesah, a tím je poselství. V jedničce to bylo překonání traumatu a příliš to nefungovalo, protože bylo schované hluboko za ordinérním hororovým balastem. Dvojka jde v tomto směru dál, když vedle vlastního nadpřirozeného protivníka staví ještě boj s alkoholem a drogami. Mottem druhého Úsměvu je totiž mít sám sebe pod kontrolou. Nenechat žádného démona – ať už skutečného nebo alegorického – ovládnout vás a donutit vás dělat věci, které nechcete. Ve spojení s fiktivní popovou hvězdou, symbolizující klasickou oběť vlastní slávy, to funguje skvěle a kdo chce, tak se v tom najde. Protože snaha ovládat sám sebe a zůstat příčetný je cesta vedoucí k vítězství nejen nad vlastními problémy, ale i nějakým tím šmejdem ze záhrobí, vesmíru nebo bůhví odkud vlastně celé to zlo přišlo.

Velice poutavým je i způsob vyprávění celého příběhu. Časem se totiž začne smývat hranice mezi realitou a přeludy, až zmizí úplně a vy si díky tomu uvědomíte, že nic z toho, co sledujete, nemusí být skutečné. Nebo že to naopak skutečnost je, ačkoli se dějí ty největší hrůzy. Tato hra na kočku a na myš se vyplácí jak z hlediska samotného děje, kdy pomáhá gradovat napětí, tak v rámci pomyslného dialogu mezi Finnem a diváky. Je to děsivým způsobem zábavné a zároveň zábavně strašidelné. Fungovalo to už v jedničce, ale přijde mi, že tady to Finn dotáhl k dokonalosti.

Velké pozitivum druhého Úsměvu je i návrat kameramana Charlieho Sarroffa, jehož řemeslo vytáhlo první díl nad běžný hororový standard. Saroff projevil velký cit pro vykreslení nálady jednotlivých scén skrz kamerovou optiku a předkládá ji divákovi až se samolibým potěšením. Roztěkaný pohyb kamery horečnatě hledající všudypřítomné nebezpečí vás zaboří hluboko do sedačky, stejně jako další kamerové kousky a triky, s jejichž pomocí zručně buduje atmosféru. Ta přitom nemusí být nutně hororová – v některých pasážích si Finn dovolí i černý nebo suchý humor, čímž pomyslně pomrkává na diváky, že se to celé nemusí brát tak vážně.

Navzdory tomu všemu má druhý Úsměv k dokonalosti relativně daleko. Pro diváky prvního dílu představuje v určitém ohledu jistý stereotyp, protože až na několik drobností nepřináší žádné podstatné změny celého příběhového syžetu. Ten je sice oblečen v novém nablýskaném kabátě, ale kostra zůstala stejná. To není vyloženě negativum, ale body za originalitu tím také nenažene. Poměrně dlouhá stopáž (127 minut!) je mnohdy až příliš věnována nahlížení do běžného života slavné zpěvačky, což není ani zábavné, ani strašidelné. A ve výsledku je psychologická rovina stejně méně zajímavější než samotné zlo s (ne)lidským úsměvem, takže pro fanoušky hororu může představovat zbytečný balast.