Stokrát ohraný příběh, ale řemeslně zvládnutý, s funkčními lekačkami a důležitým poselstvím. Zhruba takhle hodnotí zámořské recenze hororovou novinku Úsměv a převážně udělují pomyslný palec nahoru. Já ale budu přísnější, přestože povedený a správně znepokojivý trailer naznačil, že by debut Parkera Finna mohl patřit mezi nejzajímavější horory roku. Ale nepatří.

Sosie Bacon podává obětavý a značně roztřesený výkon v hlavní roli psychiatričky Rose, před jejímiž zraky spáchá sebevraždu mladá žena. Před smrtí jí stihne říct, že není šílená, jelikož je doktorandka (což je samozřejmě protimluv), a že má vidiny usmívajících se lidí, kteří jsou ale skutečně nebezpeční. Rose jí pochopitelně nevěří a snaží se jí uklidnit, brutální sebevraždě však zabránit nedokáže. Od té chvíle sama začne vidět podivné věci a její poklidný život se rozpadá.

Úsměv: FOTOGALERIE

Zdánlivě vzdělaná a rozumná žena v tu chvíli udělá dvě věci. Zaprvé začne pátrat po sebevraždě, které byla doktorandka údajně přítomná jen pár dní před tou vlastní. Toto amatérské vyšetřování ji navede ke zjištění, že se jedná o neustále opakovaný vzorec: Každý, kdo je svědkem něčí sebevraždy, se o pár dní později nějakým extrémním způsobem zabije sám, a tak celý traumatický cyklus neustále pokračuje. Nabízí se tak až příliš zjevná podobnost s filmy jako Kruh či Neutečeš, jež s podobným smrtícím prokletím, předávaným z jednoho člověka na druhého, rovněž pracovaly. Bohužel však o poznání nápaditěji a před jednou či dvěma dekádami dříve.

Druhou činností, které se kletbou stižená Rose během filmu ráda oddává, je vykládání lidem o nadpřirozeném zlu, jež ji pronásleduje. Po odmítavé reakci ze strany snoubence, terapeutky, šéfa v práci či sestry se vždy urazí a odmítá pochopit, že druhá strana nevěří jejím vpravdě neuvěřitelným tvrzením, jež se nijak neliší od těch, jimž ona sama nevěřila na začátku. Můžeme samozřejmě shovívavě uznat, že v podobně vypjaté situaci by se málokdo z nás choval racionálně, z diváckého hlediska se však jedná o utrpení.

Extrémně přepálená 115minutová stopáž by zasloužila zkrácení zhruba o… polovinu? Minimálně tolik času je totiž divák daleko před filmem a při bdělosti ho drží jen čekání na další lekačku. S těmi se naštěstí docela šetří, ve vypjatých chvílích často dochází k zazvonění telefonu či jiného prvku na odpoutání pozornosti, aby skutečný děs přišel o to silněji. Budiž. Ani to však nezachrání velmi pomalé tempo celého vyprávění, jež je značně předvídatelné a bolestně málo logické. Víme, co přijde, a ono to opravdu velmi pomalu přijde – ale co z toho?

Z této vypravěčské i stylistické pomalosti potěší snad jen váhavě švenkující kamera, díky níž působí i prázdný prostor rozlehlého Rosiina domu děsivě. Kamera neznámého Charlieho Sarroffa si zaslouží pochvalu i za časté snímání postav z ánfasu, při čemž děsivost zatvrzelého úsměvu ještě vynikne. Zvěsti o řemeslných kvalitách tedy nejsou mimo, ale ohranost příběhu i jeho banalita přece jen výrazně převažují.

Jádrem vyprávění je totiž práce s traumatem, tedy potenciálně velmi silné téma. Rose totiž jako malá viděla umírat svou matku za poněkud nepřehledných okolností, a tato vzpomínka ji dodnes pronásleduje. I proto při práci v nemocnici překračuje své hranice a snaží se pomáhat za všech okolností. Tohle trauma nikdy zcela nezahojila a možná i kvůli tomu se k ní ona zabijácká entita dostala. Snímek tak skutečně otevírá důležitá téma, jelikož vybízí k tomu, aby se člověk postavil svým traumatům, jež nestačí pouze zamést pod koberec. Činí tak ale vcelku neohrabaným a nakonec i neuspokojivým způsobem, který hojivé či povzbudivé dopady opravdu nemá. Ani v této snaze tedy film není příliš úspěšný, přestože konec rozhodně překvapí.

Přehrajte si trailer Na celém filmu je tak zdaleka nejzajímavější premisa, již se film nakonec zabývá méně, než by bylo záhodno. Mimika značící úsměv je v naší kultuře spojena nejen s autentickou radostí, ale i se slušností, nošením společenské masky budící dojem, že je všechno v pořádku; i když hluboko uvnitř víme, že není. Zdařilý marketing filmu, zahrnující i herce sedící v ochozech při baseballových zápasech a usmívající se dlouhé minuty do kamery, s poodkrýváním této sociální fasády hezky pracuje. Mnohem krutější a děsivější verze tohoto hororu by se tedy obešla bez řešení traumat a násilných vražd, stačilo by „pouze“ poodhrnout závěs společenských konvencí a ukázat, co za nimi je; či spíše není. Tuhle šanci však Parker Finn promrhal.