Máme tu další velmi neobvyklý horor, kterému je tahle škatulka docela těsná. Nadšené recenze ze zámoří přivádějí celovečerní debut mladého Ariho Astera i do českých kin. Ten sice na první pohled vypadá jako klasický slepenec divných rodinných vztahů, nechutných zvuků, duchů a lekaček, ovšem pod povrchem toho skrývá nečekaně víc. Ukázce raději moc nevěřte; tedy krom toho, že zvuk mlaskání nějakou dobu nebudete chtít slyšet.

Sledujeme vcelku obyčejnou americkou rodinku, z níž vybočuje hlavně chladná matka a podivínská dcera. Představitelky obou rolí, australská Ivana Chýlková Toni Collette i nepříjemně namaskovaná debutantka Milly Shapiro odvádějí skvělou práci. Ale ani Alex Wolff (možná si ho pamatujete z loňského Jumanji) a osvědčený Gabriel Byrne se nenechávají zahanbit, i když v tomto případě jsou mužské role mnohem normálnější. Rodinu poznáváme ve chvíli, kdy umírá nepříliš oblíbená babička. Matka se dál věnuje své tvorbě ručně malovaných miniatur (což je mimochodem dost hororová práce sama o sobě), syn si občas zahulí a podivná holčička kreslí znepokojující obrázky. A dál už nebudu říkat nic, protože děj je opravdu neprvoplánový a zavede diváka úplně jinam, než by zpočátku čekal.

V první polovině se proto dočkáme v podstatě komorního rodinného dramatu, v němž řada událostí odšpuntuje napjaté vztahy a postupně nám vykreslí ústřední charaktery. Hororový žánr se vyskytuje jen v náznacích, občas vidíme známou situaci, ovšem z naprosté většiny na prosté lekačky nedojde. Tím je skvěle budováno napětí, neboť opravdu nevíme, co od takového žánrového spletence můžeme čekat. Poslední půlhodina se pak promění v bizár na pomezí lynchovských obrazů a Vymítače ďábla, k němuž zahraniční kritika tenhle film ráda připodobňuje. Výsledná pointa je sice fascinující v tom, že by ji člověk na začátku netipnul, zároveň však nedokáže uspokojivě vysvětlit všechny předchozí šílenosti. V tom vidím hlavní výtku, jelikož přehlcenost tématy a výjevy je sice při sledování zábavná, ovšem vinou nedostatku pojících prvků po konci docela rychle vyšumí.

I tak se ale jedná o zábavu ne nepodobnou loňskému hitu Uteč, který obdobně klamal hororovým tělem, aby nakonec ukázal něco úplně jiného. Bojím se, že pod povrchem Děsivého dědictví se takto hluboké myšlenky neskrývají, i když znepokojivé zamyšlení nad rodinnou anamnézou a riziky této sociální jednotky vnímavějšího diváka nejspíš čekají. Na druhou stranu film potěší dobře odvedenou filmařinou a permanentním napětím. S ním souvisí i vnímané pomalé tempo. Více než dvě hodiny jsou na horor docela hodně, navíc poměrně dlouho se dějí zdánlivě nesouvisející a nepochopitelné události, jež začnou dávat smysl (tedy, aspoň částečně) až mnohem později. Naopak potěší naplno využitá eRkovost, kdy se s krví a brutalitou ve vhodných pasážích vůbec nešetří. Za pouhých deset milionů dolarů tak vznikl hororový hit, který určitě stojí za vidění.