Robert Eggers se před pár lety uvedl neotřelými kraťasy na motivy povídky Edgara Allana Poea nebo pohádky od bratří Grimmů. Temná témata jsou mu tedy očividně blízká, což u nové Čarodějnice potvrzuje měrou vrchovatou. Z prestižního festivalu v Sundence si navíc za režii odnesl i hlavní cenu, takže očekávání nebyla úplně malá.

Můj oblíbenec Ralph Ineson představuje otce rodiny, která se po neshodách s okolními farmáři přesouvá na vlastní, značně odlehlý a depresivní kousek půdy u lesa. A to vše v tvrdých podmínkách amerického východního pobřeží v sedmnáctém století, kdy se angličtí osadníci na novém kontinentu teprve rozkoukávali a snažili se přežít, jak jen to šlo. A navíc to byla doba, která ve víře nepřipouštěla žádné odchylky, takže kdo si nedal dvakrát denně pravidelnou porci zdrávasů, byl označen za čarodějnici. Když se pak v osamělém stavení začnou dít nepěkné věci, je zaděláno na pořádný průšvih.

A na pěkně hutnou atmosféru jakbysmet. Nedůvěra mezi jednotlivými členy rodiny narůstá a Eggert se strachem chytře pracuje. Ani divák neví, kde je vlastně pravda a kdo za to všechno skutečně může. Z nábožensky zfanatizované rodiny se jako nejnormálnější postava jeví dcera (ultrasympatická Anya Taylor-Joy), ale určit jasného viníka událostí přesto není jednoduché. Bohužel snímek (hlavně v druhé polovině) sklouzává do totálního magična, kde se spousta věcí děje zcela náhodně a nevysvětleně. Nejsem odborník na katechismus a satanismus, a taky jsem to možná prostě jen nepochopil.

Stylizace je ale jednoduše skvělá a nad Eggertovými obrazy budete chrochtat nadšením. Ať už jde o na první pohled zlověstně temný les, všudypřítomnou špínu, neustálé modlení či správně ponurou hudbu, vše do sebe zapadá a atmosféra by se dala krájet. Lingvisty zase potěší poctivá staroangličtina. V prezentaci se pracovalo s velkým detailem a snahou o naturalismus.

Přestože se na film kouká dobře a dokonce se jako správný horor nesnaží děsit pouze lacinými lekačkami, nýbrž hlavně tíživou atmoškou a nepříjemnými obrazy, mysteriózní složka scénáře působí hodně děravě nebo přinejmenším nevysvětleně. Je to škoda, protože by si samotné dění v rodině vystačilo i bez zásahů nadpřirozena.