Zvládli byste popsat psa někomu, kdo ho nikdy neviděl, aby ho potom dokázal věrohodně nakreslit? Tento myšlenkový experiment v novém, znepokojivém hororu párkrát zazní a postavy se víceméně shodují na tom, že výsledek by možná v určitých detailech odpovídal skutečnému psovi, přesto by však jako celek působil podivně, nepatřičně, vychýleně. Právě na tom stojí fenomén Backrooms, jehož ambiciózním vyvrcholením je předkládaný snímek od studia A24.

Ten z producentské stoličky zaštítilo hned několik výrazných jmen v čele s Jamesem Wanem, Shawnem Levym či Osgoodem Perkinsem. A nejde se jim divit, Backrooms totiž nabízejí poutavý a online komunitou vycizelovaný námět, jenž lze navíc na filmové plátno převést velice levně. Ani ne desetimilionový rozpočet se totiž snadno může na tržbách vrátit dvojnásobně už během prvního víkendu.

Backrooms: FOTOGALERIE

O co tedy vlastně jde? Původně internetová creepypasta, postavená na obrázku jednoho vysídleného obchodu procházejícího renovací, probudila v online diskutérech fascinaci liminálními prostory, tedy nejčastěji užitkovými chodbami, jež bez každodenního lidského ruchu skýtají znepokojivou prázdnotu. Dobře známá a běžně navštěvovaná místa tak ztrácí svůj původní smysl a kontext, kvůli čemuž působí značně děsivě. Jde o jev velmi podobný známému uncanny valley, jež zažíváme v souvislosti s realistickými, avšak nedokonalými humanoidními roboty: cítíme, že něco je špatně, ačkoli není snadné na to jednoznačně ukázat.

Strašidelné virtuální historky využil teprve šestnáctiletý Kane Parsons k vytvoření nápaditého found-footage videa, jež si před čtyřmi lety vysloužilo virální popularitu. Mladý tvůrce pak natočil další dvě desítky videí, v nichž své pojetí Backrooms opentlil trochou příběhového pozadí. Nyní dvacetiletý filmař dostal ojedinělou šanci režírovat celovečerní adaptaci svého webového seriálu a nutno uznat, že se jí chopil důstojně.

Zatímco formát online seriálu s libovolně dlouhými a (ne)vypointovanými epizodami se nemusí vypravěčskými poučkami nechat příliš svazovat, téměř dvouhodinový film by přece jen „měl“ (v zájmu divácké uspokojivosti) nabídnout narativní prvky, k nimž se dokážeme vztáhnout. To platí především pro existenci postav, o které bychom se měli zajímat, zároveň by se však původní téma nemělo stát jen neokoukanou kulisou pro rutinní psychologický thriller.

Na tomto nelehkém úkolu si vylámali zuby třeba tvůrci nedávné japonské taškařice Exit 8 – tematicky podobné snaze převést videoherní mechanismy točící se kolem liminálních prostor tokijského metra do filmu s psychologicky propracovaným protagonistou. I se scénářem Backrooms byly očividně problémy, jelikož původního autora Roberta Patina časem vystřídal Will Soodik, nyní evidovaný jako jediný scenárista.

Jeho příběh sleduje Clarka (ve vrstevnatém podání Chiwetela Ejiofora), majitele nepříliš úspěšného obchodu s nábytkem, jehož trápí nenaplněné ambice týkající se kariéry architekta a též zkrachovalý partnerský vztah. Snaží se dát život dohromady prostřednictvím terapeutických sezení s psycholožkou Mary (tradičně spolehlivá Renate Reinsve), která si ale (jak jinak!) nese vlastní nevyřešené trauma z dětství. Vzhledem k tomu, co tyto postavy řeší, působí nenáhodně i (mnoha rekvizitami zdůrazněné) zasazení do roku 1990: Šlo o dobu změn na úrovni společnosti i myšlení jednotlivce, otevírání nových možností i rozčarování nad složitostí jejich realizace.

Po desetiminutovém atmosférickém prologu, který navazuje na found-footage estetiku webové předlohy, se rozběhne noční můra všech elektrikářů – v suterénu Clarkova obchodu si totiž světla dělají, co se jim zlíbí, a pojistky na jejich vrtochy nemají uspokojivý vliv. Clark tak náhodou objeví vstup do Backrooms, jakési paralelní dimenze, jejíž prostorové uspořádání má do čitelnosti hodně daleko. Ještě znepokojivější je nahodilý výskyt nepřiléhavých rekvizit, často zapuštěných ve stěnách či podlaze – což evokuje nežádoucí videoherní prvky jako fyzikální bugy a prolínání textur. Hlavní problém těchto rozsáhlých opuštěných interiérů však spočívá pochopitelně v tom, že nejsou opuštěné úplně.

Přestože webová série postupem času představila výzkumnou společnost, jejíž vědci se snaží do podstaty Backrooms proniknout, podstata jevu si udržela opar mystéria. To se Parsons se Soodikem snaží zachovat i zde, ačkoli filmové pojetí vyloženě volá po psychoanalytických výkladech. Klíčové dílky skládačky tak do sebe nakonec vcelku explicitně zapadnou, což je zřejmě nevyhnutelná daň za převod do „mainstreamovějšího“ média.

Přehrajte si trailer Ačkoli si studio A24 může dovolit u takto levného filmu experimentovat, ve výsledku se to projevuje spíše sympaticky nepříjemnou atmosférou (výrazně dominující nad výskytem lekaček), originálním prostředím a dílčími režijními nápady nežli odmítnutím tradičních způsobů vyprávění včetně traumatizovaných postav, které se skrze nucený výstup z komfortní zóny musejí popasovat se svými démony. Při prozkoumávání nažloutlého kancelářského labyrintu se naštěstí nikam nespěchá a dojem umocňuje i permanentně hučící osvětlení. Takový přístup se může leckomu časem okoukat a výsledná souhra ingrediencí dějiny hororu nepřepíše, za nesamozřejmě zdařilé zfilmování svérázného námětu však Backrooms označit můžeme.