Koncem roku 2023 se objevila minimalistická počítačová hra zaměřená na zneklidňující povahu takzvaných liminálních prostorů. Jde o místa, jež nejsou určená k obývání či k tomu, aby v nich člověk trávil čas, jejich funkce bývá ryze účelová – jde třeba o různé spojovací chodby či jiné zóny přechodu. Obvykle si jich nevšímáme, ale hororoví tvůrci už dávno zjistili, jak mohou být prázdné hotelové chodby či vylidněné obchoďáky děsivé: nutí nás totiž na umělost daného místa nahlížet zcela nově, a tak se v nás nepříjemně mísí pocit něčeho známého s čímsi dosud zcela cizím.

Na této atmosféře stále i japonská hra Exit 8 stojící na chytlavě jednoduchém konceptu. Hráč se ocitl v přestupové chodbě japonského metra, v níž musel osmkrát za sebou správně určit, jestli je v daném místě něco podivného, či nikoli. Chodbou, zahrnující několik plakátů a zamčených dveří, procházel ještě jeden muž, který na hráče nijak nereagoval. Pokud se v chodbě nenacházelo nic zvláštního či odlišného, měl hráč jít dál, v opačném případě se měl vrátit. Po osmi úspěších se dostal k vytouženému Exitu 8 a mohl tento pomyslný očistec opustit.

Hra se tedy obešla bez propracované mytologie, ba dokonce i bez příběhu – sympatická jednohubka si vystačila s hororovou atmosférou a mučením hráče tím, že si musel všímat toho, co běžně přehlíží. Takový základ by však na celovečerní dílo nevydal, takže dosud především producent a spisovatel Genki Kawamura musel dát dohromady značně pestřejší scénář – a to v nezvykle šibeničním termínu, jelikož ani ne rok po vydání hry už probíhalo natáčení a po dalších pár měsících (tedy letos na jaře) už měl snímek premiéru mezi půlnočními kousky v Cannes.

Z malé herní hříčky se stal hit především díky sociálním sítím, a tak zřejmě panovala obava, že je třeba zareagovat rychle, než přelétavá pozornost herní komunity opadne. A přestože Kawamura či třeba hlavní herec (a zároveň známá japonská celebrita) Kazunari Ninomija, který je nemalou část stopáže na plátně zcela osamocen, neodvedli špatnou práci, šití horkou jehlou je na výsledku celkem znát.

Od prvního záběru se ocitáme v kůži protagonisty označeného jako Ztracený muž, což má pochopitelně vícero významů. Cestou metrem se totiž chlápek dozví, že jeho bývalá přítelkyně čeká (jeho) dítě, a než se k situaci stihne nějak postavit, ocitne se v tomto dopravním předpeklí. Na rozdíl od herní předlohy však není jediný – před polovinou hodinu a půl dlouhé stopáže nastane zajímavý zvrat obohacující vyprávění o další figury. Jejich zapojení ale nenabídne o mnoho víc nežli vcelku banální moralitu o tom, jak snadno člověk může být špatným otcem a že je lepší se k problémům postavit čelem.

Vykřesat příběh z důsledně nepříběhové hry jistě není nic snadného, Kawamurův tým však s ničím skutečně převratným přijít nedokázal. Diváci neznalí hry budou prvních pár desítek minut společně s protagonistou poznávat mechaniku této tajemné hry a v repetitivním prostředí hledat anomálie; to se však časem okouká stejně jako klaustrofobické kvality oněch několika chodeb. Ve chvíli, kdy od filmu začneme chtít něco víc, se dočkáme jen předvídatelných odkazů na Kubrickovo Osvícení (známé díky zřejmě nejcitovanějšímu použití liminálních prostorů ve filmu) či slavný optický klam Escherovy schody.

Zato o postavách, k nimž bychom potřebovali proniknout trochu blíž, se mnoho nedozvídáme a jejich často značně tupé chování nám k vytváření sympatií příliš nepomáhá. Naopak úspěšně diváka vtahuje kamera, často využívající dlouhých záběrů, v nichž se touláme chodbami společně se ztracenými nebožáky. Svébytná znepokojivost liminálních prostorů však obvykle ustupuje obstojně podaným, přesto však neobjevným žánrovým hrátkám.