Zhoršilo se vám v posledních dnech vnímání toku času? Vytratily se vaše přirozené úběžníky týdne a zatím jste si nenašli náhradu? Máte nutkavé myšlenky? Rozhodli jste se situaci zvládnout doma a do zlého světa plného zhoubného viru raději vůbec nevyrážet? Máte dojem, že jste přece jen trochu podcenili zásoby?  Sledujete strmou křivku nakažených a zesnulých s čím dál většími obavami? Trápíte se tím, co bude… a zároveň vás drtí, že s tím nemůžete nic moc udělat? Pak jste v ideálním rozpoložení sestoupit do Díry. A hlavouni Netflixu si můžou připsat další povedený zářez. Jejich akvizice tohohle malého španělského hororu totiž nemohla přijít v lepší chvíli.

Tohle vězení je jiné. Ač jsou v něm někteří dobrovolně, jeden jako druhý se musí podřídit jeho největší vychytávce: každý den k vám dírou ve stropě přijede plošina s jídlem. Co si naberete, je vaše. Po chvíli se dá znovu do pohybu a zastaví o patro níž. Když jste v horních patrech, máte štěstí. Přežijete. Když jste hluboko – někde, kam už oko shora ani nedohlédne – zbylo na vás prázdné uslintané nádobí a mučivý hlad. Chvíli s ním budete bojovat. Pak se do vás zakousne nutkavá myšlenka: buď můj parťák z cely, nebo já. Pro oba v tomhle světě místo není. 

U „bezpečných“ hororů máte jasně definovanou herní plochu, hlavní aktéry a zlo ve vnějším světě. Cílem je vyváznout s co nejmenšími ztrátami a navrátit svět do rovnováhy. Jakkoliv se toto zlo zpočátku tyčí a vypíná, je soustředěným úsilím (nebo bazukou) porazitelné. Že se občas vrátí pro potřeby sequelu, je vedlejší. Horory „nebezpečné“ hrají vyšší hru. Jejich tvůrci vědí, že ty největší hrůzy se skrývají buď hluboko v nás, nebo ve vzájemně se prolínajících civilizačních strukturách. A stačí opravdu málo, aby se z mladistvého intelektuála stala krvelačná bestie. Díra patří do druhé skupiny filmů.

Lze si ji samozřejmě přirozeně užít jako tělesnou žánrovou jednohubku, kde vám každé patro vertikálního vězení (v blíže neurčené budoucnosti a společenském uspořádání) nabídne bohatou tabuli lidských strachů. U staříka s fest nabroušeným nožem budete přirozeně dedukovat, jestli ho použije a zda bude např. kočka snědena dřív, než dojde na zbytné části lidského těla. Budete se snažit odvodit mechaniku zla, „hřích“ každého vězně, poznat zákonitosti onoho světa a čekat, jak se k tomu všemu postaví hlavní hrdina.  Zároveň vám asi začne trochu vadit, co ve vybudované fikci chybí či v ní naopak přebývá. Mnohé otázky, na něž byste strašně rádi znali odpověď, totiž zůstanou viset ve vzduchu a je jen na vás, jestli tvůrce sjedete za to, že se na ně vykašlali, anebo oceníte, že do konce platnosti aktuálních nařízení vlády budete mít nejspíš o čem přemýšlet.

Zkuste to ale odjinud. Co opustit rovinu přímočaré žánrové slasti a raději rovnou film vnímat jako (v dobrém smyslu) zlý sen nebo metaforu na několika úrovních, kde se jednotlivé motivy zcela svobodně proplétají, posouvají a mizí, aniž by si nárokovaly prim. Podobně, jako tomu bylo nedávno u hororu Uteč! Je Díra kritikou nesmlouvavého kapitalizmu, kde ti nahoře berou vše a na proletariát dole už se nedostane? Může být. Ale v takto krystalickém stavu nám to nikdy nikdo nenaservíruje. A samotný systém vězení to nejednou zpochybní. Takže tu levičáckou nálepku je lepší si schovat na jindy. Odkazuje to číslo na zdi v nejnižším patře k biblické metaforice? Nabízí se to. Ale jak přesně? A ty střípky, které zahlédneme z vnějšího světa, nějak odkazují k frankistické diktatuře a trochu k Buñuelovi? A tak dále. Otázky. Otázky. Otázky. Záleží jen na tom, jakou míru nejistoty snesete a nakolik jste ochotní nahlédnout do otevřeného chřtánu.

Technická stránka filmu je přes daná omezení velmi povedená a vyloženě si užíváte každý nový úhel, se kterým se tvůrci vytasí. A samozřejmě se nevyhnete porovnávání. Horor typu Díra by totiž snadno mohl vzniknout i u nás. Máme výborné technické zázemí i nesporně talentované tvůrce, kteří na žánr slyší nebo by pro něj měli dispozice (Fehu, Těšitel, Altrichter, Sedlák aj.)  Jenže najde se pro ně dost diváků, jmiž se neškodné filmy typu „po práci legraci“ už zajídají? Nebo je to tím, že žijeme mělce a pod povrch, natož do díry, se nám vůbec nechce? Vidíte, stále samé otázky.