Jeden z nejplodnějších tuzemských scenáristů Petr Kolečko nezapře svůj dlouhodobý zájem o sportovní témata. Projevilo se to třeba u Bajkerů, v Padesátce, částečně u seriálového Vyšehradu, Okresního přeboru, Lajny a v neposlední řadě i v filmařových vlastních režijních počinech Přes prsty a Kouzlo derby. Po fotbale, hokeji a dalších sportech se nyní Kolečko zaměřil na basketbal a na půdorysu skutečného příběhu vystavěl komedii, v níž mohl uplatnit i svou další vášeň – totiž inklinaci k takzvanému nekorektnímu humoru.

Jakmile se tímto termínem dnes někdo seriózně zaklíná, lze se slušnou pravděpodobností předpokládat, že si výsledné dílo vystačí s nevypointovanými frky ze čtvrté cenové a že se jeho jakkoli věcná kritika dočká odsouzení coby hanebný pokus o umlčení svobody slova a potvrzení toho, že tito „nekorektní“ tvůrci bojují za správnou věc. Dosavadní tvorba Petra Kolečka do tohoto ranku nejednou spadla, hlavně vinou jednorozměrně sexistických vtipů i celých zápletek (třeba v Padesátce či snímku Přes prsty) – právě tomu se filmař ostatně věnoval i ve svém seriálu Liga mužské moudrosti, týkající se právě kritiky domnělé hyperkorektnosti.

Dream Team: FOTOGALERIE

O to více je u Dream Teamu potěšující, že ať už vědomě, či nikoli, výsledek se v tomto ohledu drží docela na uzdě a snaží se třaskavé téma vykreslit stylově a razantně, přitom však nikoli zcela amorálně. Vedle Kolečka coby scenáristy to jde jistě i na vrub režiséra Jonáše Karáska, který po úspěších s politickými thrillery Kandidát a Amnestie zabodoval především retro akční komedií Invalida. Možná právě toto tvůrčí spojení vedlo k tomu, že Dream Team je o něco lepším filmem, než se zpočátku zdálo; ačkoli množstvím neduhů stále trpí.

O jaké třaskavé téma tedy jde? Zlatou medaili na paralympiádě v Sydney roku 2000 vyhrál španělský basketbalový tým, jenž měl sestávat ze sportovců s poruchou intelektu (tedy s mentální retardací). Po hladkém průchodu turnajem se však ukázalo, že drtivá většina Španělů žádným znevýhodněním netrpěla, kvůli čemuž jim byly nejen odňaty medaile, ale dokonce ani žádní jiní sportovci s poruchou intelektu se dalších dvou paralympiád nemohli účastnit. Soutěžit tak mohli až v rámci londýnských her v roce 2012.

Morálně skutečně zavrženíhodný čin inspiroval filmaře k příběhu o impulsivním a sveřepém basketbalovém trenérovi Markovi (Martin Hofmann), který chce svému synovi s Downovým syndromem Šimonovi (Martin Polišenský) splnit sen a dát dohromady český basketbalový paralympijský tým. Ukáže se však, že o kompetentní spoluhráče šikovného Šimona je v naší zemi extrémní nouze.

A tak se Marek, který má už tak dost pošramocený vztah se svým druhým synem Jakubem (Radek Lajfr), rozhodne realizovat zběsilý nápad, k němuž ho dotlačí jeho soused, neurotický divadelník Daniel (Jakub Prachař). Toho zase láká výzva spočívající ve vedení skupiny nekňubů a delikventů předstírajících duševní handicap pomocí hereckého kréda „nemyslím, tedy jsem“.

Z tohoto náčrtu postav a jejich vztahů je patrné, že se film snaží zaklínat rodinnými vztahy a otcovskou obětavostí přesahující hranice osobní morálky. Postava Šimona je navíc vykreslena jako velmi sympatická, dokonce se dočká i vlastní mimo-sportovní linky, již se tvůrci zjevně snažili zachytit tak citlivě, až sklouzla do klišé a patetičnosti. To vše (včetně do důsledků dohraného závěru) by tak v součtu mělo jaksi ospravedlnit nemalé množství nevyhnutelně ostrých vtipů vůči lidem s duševními i tělesnými handicapy v čele s týmovým pokřikem „míče jako petardy, bojujem za retardy“.

Právě snaha o hláškování bývá s Kolečkovou tvorbou často spojena, i tentokrát však převažuje kvantita nad kvalitou. Kadence průpovídek a slovních hříček využívajících sportovní terminologii je vcelku kulometná, což společně s Hofmannovým charismatem k pousmání obvykle postačí. Snaží se i Prachař, jenž stál u zrodu námětu, a jeho přepálená kreace místy dovede pobavit stejně jako tradičně zarputilý výkon Miroslava Krobota coby šéfa českých paralympioniků, který hovoří o tom, jak je zásadní „mít srdce amputáta“.

Tyto vedlejší postavy napomáhají snaze vykreslit Marka jako v jádru dobrého člověka a omluvit jeho prohřešky ušlechtilými motivacemi. Tklivý rodinný příběh se tak neustále přetlačuje s buranskou řachandou, a to na pozadí tonálně nevyrovnané moralitky. Snad proto se Dream Team poněkud špatně hodnotí – na každém divákovi totiž záleží, zdali ve snímku uvidí spíše hravou hříčku o rodinných hodnotách, nebo hrubozrnnou a urážkami nešetřící exploataci; v samotném snímku totiž lze nacházet prvky obojího.

Rozhodně však dílo trpí přehnanou stopáží přesahující hranici dvou hodin. Především ve druhé půlce by šlo krátit klidně i o několik desítek minut, patrné je to i na zbytečném dělení do kapitol: po rozdání karet už přece jen není tolik o čem vyprávět. Tempo zachraňují občasné svižné montáže či neokoukané prostředí Ria de Janeira, kde (stejně jako v Turecku) natáčení probíhalo.

Přehrajte si trailer Dosud zmíněné klady i snad až pozitivní tón celé recenze však nejsou způsobeny tím, že by se jednalo o jednoznačně zdařilou sportovní taškařici, nýbrž spíše překvapením, že to, co mohlo dopadnout jako fraška plná vulgarit a trapností, navíc s morálním úpadkem na úrovni Teroristky, nakonec vypadá docela obstojně. Jde o ryze oddychovou komedii se zřetelnými produkčními kvalitami a atraktivními (ačkoli nevyváženými) hereckými výkony. Na průměrný film to tedy stačí, což se o spoustě podobných projektů říct nedá.