Pokud bych měl za každé filmové sportovní drama z tuzemské produkce dostat milion korun, pořád by mi to nestačilo ani ke koupi panelákového bytu ve vyloučené lokalitě na severu Čech. Tak málo se tomuto žánru čeští filmaři věnují. Přitom těch historických úspěchů a sportovních milníků je tolik, že by mi to vystačilo na pěknou vilku v pražské Ořechovce. A rozhodně to není jenom zlato z Nagana. Nicméně letos se zdá, že se zablýsklo na lepší časy – do kin totiž vstupuje nový snímek režiséra Dana Pánka s názvem Neporazitelní. Ten si sportovní tematiku osahal už ve svém předchozím filmu Děti Nagana a ačkoli se jednalo „pouze“ o vesnický klučičí hokej s tenisákem, dokázal Pánek z jednoduché zápletky vytěžit solidní rodinnou podívanou. Jak se mu povedlo popasovat se s mezinárodním turnajem?

Nebudu vás napínat až do poslední sekundy, jak to u hokeje nebo para hokeje často bývá, a rovnou napíšu, že Neporazitelní v sobě skrývají vítězného ducha. Jsou totiž přesně tím správným sportovním dramatem, jaké byste od filmu inspirovaného skutečnými událostmi čekali. Cesta podceňovaného týmu para hokejistů na mistrovství světa v roce 2019 až do semifinále, kde se postavili favorizovaným Spojeným státům, je dlážděná skvěle poskládanými střípky ze života jak samotných sportovců, tak jejich sportovního vedení. A funguje to skvěle. Protože přijít vlivem pohnutých osudů o nohy a navzdory všem překážkám se na ně znovu (pomyslně) postavit, je motiv utkaný z té nejlepší filmové příze.

Neporazitelní: FOTOGALERIE

Dan Pánek s Martinem Beinhauerem se z pozice scenáristů mohli opřít o divácky vděčnou zápletku o podceňovaném outsiderovi, jehož překvapivý sportovní úspěch je založený na kombinaci výjimečného odhodlání, sebezapření, motivace a notné dávky štěstí. Nicméně samotný příběh tak, jak se skutečně stal, ještě neznamená automatický úspěch. K tomu ve filmu potřebujete něco víc než funkční story. Potřebujete hrdiny. Takové, co dokážou překonat sami sebe a nalézt v sobě něco víc. Něco výjimečného. Něco neporazitelného. A Pánek vám jich nabídne hned několik – ať už bez nohou nebo s nimi.

V prvé řadě je to dvojice držitelů České lva – Ivan Trojan jako svérázný trenér národní reprezentace Robert „Bob“ Krulich a Hynek Čermák v roli majitele úspěšné reklamní agentury Petra Fišera, který (za) to všechno zaplatil. Tihle dva se společně postarají o to, aby příběh šlapal jak po stránce dramatické, tak komediální, neboť jim scénář dopřál skutečně širokou paletu emocí – těch ryze sportovních i dojemně lidských. Sledovat je, jak k sobě pomalu hledají cestu a navzdory odlišným povahám dávají dohromady vše potřebné, aby jejich svěřenci mohli snít svůj „zlatý“ sen, je skutečně zábava a nebýt jich, film by přišel o podstatnou část svého kouzla. A stačilo jim k tomu relativně málo – běžný civilní projev zbavený jakéhokoli přehrávání.

V ryze sportovním, ale i komorně lidském prostoru pak bruslí představitelé národních reprezentantů, kterým osud vystavil krutý účet – ztrátu dolních končetin. Ačkoli je reprezentace doslova nabušená plejádou snadno zapamatovatelných postav, příběh se nejvíc věnuje Radimu Musilovi (sympatický Tomáš Havlínek). Ten se zastal oběti pouličního přepadení a vyfasoval za to bodnou ránu nožem, otravu krve, sepsi a následnou amputaci nohy. Svět nadějného sportovce se obrátil naruby a nebýt trenéra Krulicha, kdoví, jak by to s sním dopadlo. Jeho cesta do nároďáku je klasickým příběhem o hledání nové životní síly, protože jak praví staré přísloví, nezáleží, kolikrát vás život srazí na kolena, ale kolikrát v sobě naleznete sílu znovu vstát. Ať už máte nohy nebo ne.

Podobných medailonků je ve filmu hned několik a vždy s odpovídající porcí dojemnosti, ale nikdy ne takové, aby působila samoúčelně. I v tom spočívá kouzlo snímku, jehož název odkazuje spíš k neporazitelnosti lidského ducha než k samotnému sportovnímu výsledku. Pánek si dobře uvědomuje, že nesmí příliš tlačit na pilu a nechává emoce, aby probublávaly lehce pod povrchem, než aby je vystavoval přímé záři reflektorů. Díky tomu se Neporazitelní nikdy nestanou přehlídkou patosu ani účelového dojímání. Vše je pečlivě vyváženo a odměřeno tak, aby divák dostal to, co správné sportovní drama z prostředí výjimečných sportovců nabízí. Některé postavy jsou sice v příběhu spíš do počtu, než aby v něm sehrály nějakou zásadnější roli (viz Jiří Lábus v roli doktora, Natalia Germani jako jeho dcera fyzioterapeutka aj.) a samotný příběh je čitelný jak dětský slabikář, nicméně nejde o žádné vlastní branky, které by zásadním způsobem umenšovaly celkový dojem.

Přehrajte si trailer Na konečném vysokém skóre filmu se promítla i hudba Jiřího Hájka, jenž si po Dětech Nagana podruhé zopakoval spolupráci s Danem Pánkem a výsledkem je (opět) skvěle fungující soundtrack. Rovněž kameraman Jan Baset Střítežský (Polední závod, Fair Play) dokázal ve filmu zúročit své dosavadní zkušenosti a zejména v zápasových scénách dostal do obrazu veškerou potřebnou dynamiku sportovních utkání, takže se na Neporazitelné velmi dobře dívá a nemáte problém nechat se pohltit atmosférou. To všechno nastavilo do budoucna laťku tuzemským sportovním dramatům poměrně hodně vysoko, což je ale jedině dobře, protože podobné osudy si zaslouží tu nejlepší možnou péči. Češi, do toho!