Od olympijských her v Naganu uplynulo letos pětadvacet let a minimálně pro jednu generaci šlo o zásadní událost. Já osobně jsem to prožíval tím nejlepším myslitelným způsobem – nasimuloval jsem chřipku a na všechny zápasy, ve kterých český tým v play-off postupně porazil favorizovanější USA, Kanadu i Rusko, koukal v klidu doma. A asi jsem u toho prožíval stejné emoce jako režisér Dan Pánek. Podle toho, o čem jeho novinka Děti Nagana vypráví, máme společné i to, že jsme alespoň chvilku snili o tom, že půjdeme ve stopách Jágra, Haška, Reichela a Dopiho a ani jednomu z nás se to nepovedlo. Ale Pánek o tom alespoň natočil film a to se taky počítá. 

Děti Nagana samozřejmě o Naganu jako takovém nejsou, jsou o generací dětí, které najednou dostaly na stříbrném podnose tým hrdinů, s nimiž se mohli identifikovat a jít v jejich stopách. I kdyby to mělo být jen s tenisákem a na plácku, kde budou hrát proti klukům ze sousední vesnice. Pánkův film do značné míry vychází z jeho vlastních zážitků a spousta věcí, které se v Dětech Nagana dějí, je očividně odkoukaná ze života a ze vzpomínek. A odkoukaná velmi dobře. Pokud totiž něco v téhle rodinné podívané funguje, tak právě nostalgie. 

Děti Nagana: FOTOGALERIE

Jestliže jste před čtvrt stoletím taky drželi palce při nájezdech s Kanadou a řvali spolu s Robertem Zárubou, víte, o čem mluvím. Jenže Pánek šel naštěstí dál a nespoléhá tu jen na slavný turnaj. Jeho filmová verze devadesátek by možná mohla být přeci jen trošku vychytralejší, na druhou stranu Chaozz linoucí se z rádia, pozdrav Čágo bélo, šílenci, hraní Pogů a machrování s Tamagotchi jsou věci, které by už víc devadesátkové být nemohly. Režisér naštěstí zvládá tu atmosféru konce minulého tisíciletí budovat i poctivou výpravou (oblečení, auta, vybavení školních tříd), takže iluze devadesátých let je nakonec parádní a i když možná trošku moc líbivá, k té nostalgii to sedí. A hezky se na to kouká. 

Trošku horší už to je s tím, co se v Dětech Nagana odehrává. Pánek se tu totiž pokouší otevírat až příliš mnoho témat a čím víc se blíží konec, tím víc se ukazuje, že prostě není čas ani prostor na to, aby se všechny dějové linky zvládly uzavřít. Spousta potenciálně zajímavých motivů a podzápletek tak nakonec působí až příliš uspěchaně. Logicky dostává nejvíc prostoru skládání týmu pouličních hokejbalistů a zápas proti starším klukům, ale těch zajímavých a bohužel nedotažených věcí je tu strašně moc. Byl bych rád, kdyby víc prostoru dostal složitý vztah hlavního hrdiny s nevlastním otcem, víc se řešily problémy ve škole, protože hlavní hrdina Dominik se zajímá spíš o svého brankářského jmenovce než o trojčlenky. A i vztahy mezi samotnými dětskými hrdiny tu jsou spíš načrtnuté a mnohdy pořádně ani to ne. Což nás přivádí k dalšímu problému. 

Dětští hrdinové, kteří mají logicky nejvíc prostoru jsou herecky… řekněme nevyzrálí. Jejich hraní občas připomíná spíš deklamování a ačkoliv je mi jasné, že sehnat šest děcek ve správném věku schopných hrát a ještě o sebe nepřerazit hokejku, není jednoduché, ale naneštěstí jejich výkony – i když se viditelně všichni mladí hrdinové snaží – nejsou často zrovna přesvědčivé. Nového Tomáše Holého Pánek bohužel nenašel. Naštěstí to hodně táhnou dopředu s chutí hrající Hynek Čermák a Otakar Brousek ml., jenž si po Okupaci připisuje další vydařenou filmovou roli. 

Přehrajte si trailer No a teď jak z toho seskládat nějaké hodnocení? U Dětí Nagana nakonec není zdaleka tak důležité, jestli jsou dobře natočené a zahrané, ale to, jestli jsou pro vás a těm hrdinům – i když třeba ne úplně dobře zahraným – rozumíte. Pokud jste olympijské hry prožívali v tom stejném věku jako tvůrce Dětí Nagana, rádi nejspíš nedostatky přehlédnete, protože tahle pocta hokejistům, hlavně však jejich fanouškům, je očividně natočená od srdce. A pokud jste před lety stejně jako její tvůrci drželi palce zlatým hochům, tu nedotaženost některých linek a diskutabilní herecké výkony přehlédnete, protože budete vzpomínat na to, jak jste s tou hokejkou za barákem blbli úplně stejně jako filmoví hrdinové i samotný režisér.