Ambiciózní dílo ze slovensko-české koprodukci se zaměřuje na nepříliš známou i popsanou kapitolu našich novodobých dějin a uvedení v období kolem 17. Listopadu samozřejmě není náhodné. Režisér Jonáš Karásek má za sebou z celovečerních filmů jenom šest let starého Kandidáta, který se kdovíjakého opěvování nedočkal – vyčítáno mu bylo kolísavé tempo, občasná nepřehlednost a překombinovanost a nenaplněná touha vypadat světově. Inu, zdá se, že za tu více než půldekádu se toho zase tolik nezměnilo.

Všechno tohle totiž trefně vypovídá i o novince, sledující dramatické dění od podzimu 1989 do jara 1990. Právě tehdy se totiž ve slovenské věznici Leopoldov odehrálo rozsáhlé a vyhrocené povstání vězňů, na které nedosáhla kontroverzní amnestie Václava Havla. Přestože se film logicky jmenuje podle té nejožehavější probírané události, promo materiály se zaměřují spíše na nechvalně známé vzbouření muklů, no a samozřejmě film jako celek se snaží především vracet do vykloubených časů rodící se demokratické republiky, v níž byly nové pořádky tvořeny stále hlavně starými strukturami. Z toho vychází, že výsledek není ani tak moc o amnestii, ani o politice, ani o vykreslení doby a ani o vzpouře vězňů; skoro se nabízí, že to není vůbec o ničem.

Většinu času příběh přešlapuje na místě v nikam nevedoucích scénách ve stylu průměrné kriminálky. Jako televizní jednohubka by to při osekání na 70 minut mohlo i fungovat, ovšem jako ambiciózní vykreslení čerstvě (po)revoluční doby na ploše více než dvou hodin selhává Amnestie ve všech ohledech. Což je vzhledem k fajn castingu i neokoukanému tématu velká škoda.

Slovenská herečka  Natalia Germani už v loňském opusu Věčně tvá nevěrná dokázala, že se lechtivějších scén rozhodně nebojí, což zde jen potvrzuje. Nejvýraznější tuzemská jména, tedy Aňa Geislerová a absurdně nacastovaný Marek Vašut v úloze slovenského katolického kněze, jsou však odsunuta na vedlejší kolej - v centru dění je vedle Germani ještě její filmový manžel, čestný vězeň Juraj Bača a oportunistický herec Marek Majeský. Vztahový propletenec však nefunguje tím nejhorším možným způsobem – na oko se tváří komplikovaně, pod povrchem je bohužel velmi banální až nesmyslné.

Přitom Karáskova režie se opět snaží dílo ozvláštnit, jak to jen jde, a často se uchyluje k akčnějšímu střihu či videoklipovým sekvencím. Dohromady s unylým dějem a historicky našedlým audiovizuálem to však příliš nejde, a tak tento zmatek snadno končí nudou. Holt mnoho témat, divákova smrt. Jonáši Karáskovi bych přál, aby se pustil do žánrově čistší tvorby, kde by svou schopnost natočit akční či thrillerovou scénu naplno uplatnil; pokud ale jde o podobná díla s přesahem (což mělo platit o Kandidátovi i Amnestii), tam je výsledek už podruhé značně rozpačitý.